Náš redaktor v zajetí hokejových fanoušků Zdroj: IIHF

„Snaha vytvářet zisky bank za každou cenu vedla na celém světě k potírání ekonomické svobody i zodpovědnosti jednotlivce. Poučme se z krize, není totiž jen pandemické a ekonomická, ale i morální. Nenasytnost vystřídejme solidaritou a zodpovědností.“ V dnešní době je velice zajímavé sledovat, jak se v souvislosti s finanční krizí zrodily dva zcela odlišné názory. První skupina sociologů a ekonomů spatřuje příčinu krize v nedostatečné regulaci, zatímco další jsou toho názoru, že právě přehnaná regulatorní opatření nutila investiční banky vypomáhat si nejrůznějšími finančními „instrumenty“. Náš redaktor Václav Prokůpek je toho názoru, že nenasytnost musí vystřídat zodpovědnost a také to, že peníze nejsou vše. „Vždyť žijeme jen jednou a do hrobu si je nevezmeme.“

Krize oslavila už více jak rok a naplno ji teď pociťuje i celá Evropa. Závěry typu „Evropa se s krizí vyrovná mnohem lépe než USA“ nebo „záležitost problémových bank je pouze věcí Spojených států“ se ukázaly jako naprosto liché.

Netřeba připomínat, že podobné názory zaznívaly i v počátcích takzvané „Velké hospodářské krize“ v minulém století. Ta se však pozvolna přelila také do celé Evropy a zapříčinila vzestup nových nedemokratických či totalitních režimů. V současné době to dokonce vypadá, že  Evropa zapadne do hlubší a déle trvající recese než samotné Spojené státy. Očekávání ohledně vývoje ekonomiky se už projevují i na kurzu eura, které vůči dolaru neustále oslabuje.

Řada ekonomů se shoduje na tom, že krize jako taková vznikla nejen v souvislosti s pandemickou krizí, ale i s takzvanou realitní krizí – tedy nemovitostní krizí v USA a nízkými sazbami, které stanovil Fed, a vyvolal tak novou mediální bublinu. Banky ale především špatně vyhodnotily riziko, půjčovaly komukoliv a spoléhaly se na ručení v podobě nemovitostí v mylném očekávání, že ceny domů budou nadále růst. Nyní si ovšem můžete za poměrně nízkou cenu amerických dolarů zakoupit celé malé městečko, tedy alespoň nemovitosti v něm! Instituce jako Freddie Mac a Fannie Mae záměrně přehlížely riziko a bonitu jednotlivých klientů, jen aby splnily svůj primární cíl – dostupnější bydlení pro všechny Američany. Těmto firmám navíc šéfovali nenasytní manažeři, kteří chtěli maximalizovat zisk za každou cenu. Nahrávaly jim i ratingové agentury, které tyto předpokládané „instrumenty“, jejichž původní smysl se pomalu začal vytrácet, hodnotily nejlepšími ratingy.

Obě zmíněné instituce navíc těžily z nespočetných výhod, které dostaly od centrální vlády. Do hry se jim podařilo zatáhnout komerční banky, jež se snažily těmto institucím konkurovat a „povolovaly úvěrové kohoutky“. Na toto „přešlapování po laně mezi mrakodrapy“ doplatily z komerčních bank především Bear Stearns a Lehman Brothers, které nechala vláda USA v krizi zcela bez pomoci.

Centrální banka Fed, která má v těchto případech hrát stabilizační roli, naprosto selhala. Fed v posledních deseti letech způsobil dvě enormní bubliny a nemálo lidí pochybuje o tom, zda vůbec centrální banky dokážou plnit cíle, kvůli kterým byly vytvořeny – tedy eliminovat bubliny a udržovat nízkou inflaci. Je tedy na čase, aby Fed přehodnotil svou ekonomickou politiku „houpačkových sazeb“, která je stále častější a v dlouhém období naprosto neefektivní. Je na čase, aby se Fed přestal chovat alibisticky a naprosto opačně, než americký trh očekává – v případě nemovitostí to byla naděje, že budou nadále růst. Lidem však rostly splátky do té míry, že z dostupného bydlení se stalo drahé bydlení.

Z nynější situace vyplývá několik zajímavých skutečností.

Různé sociální podpůrné programy jednotlivých vlád, jako bylo například zvýhodnění výše jmenovaných institucí, vedlo pouze ke spekulativní bublině, která se objevila přímo v místech, kde tyto instituce působily. Vláda, a to nejen v USA, by se tak měla plést do sociálních otázek co nejméně, protože člověku je ve svobodné společnosti dána jedna důležitá kompetence – zodpovědnost.