Fotografie z náhrobku Jindrich Vodilek. Zdroj: Pavel.motejzik/cs.wikipedia.org/CC BY-SA 4.0

Ve své knize „Všechny krásy světa“ vzpomíná jediný český spisovatel a básník, který se může pyšnit Nobelovou cenou za literaturu, Jaroslav Seifert na naši operní pěvkyni Emu Destinovou. Hvězda světového formátu byla nejen vynikající pěvkyní, ale také sebevědomou a vyzývavě krásnou ženou, navíc vlastenkou proti níž velmi cenzorsky zasahovaly úřady C.K. monarchie Rakouska – Uherska.

Jaroslav Seifert o ní tvrdil, že měla hluboké a čarující oči. Kolik asi srdcí musela Destinová zlomit? A kolik vlastně lásek prošlo jejím životem, než byla uložena do vyšehradského Slavína? Její první životopisec Artuš Rektorys o ní řekl: „Své lásky ukládala ve svém srdci jako hřbitov mnoha a mnoha hrobů.“ Samotná Božská Ema ale tvrdí, že jen jediná láska v ní opravdu probudila ženu i umělkyni. „Byl to cit tak nesmírně krásný a čistý,“ prozradila o své životní lásce Destinová. A kdo byl tím šťastným? Snad nějaký umělec, malíř, pěvec, dirigent či skladatel?

Ale kdepak, těžko byste toho muže hledali mezi tehdejšími představiteli kulturního života. V devadesátých letech devatenáctého století se nejbáječnější operní pěvkyně ze zemí českých zamilovala do sportovce – cyklisty a syna školníka Jindřicha Vodílka.

Přestože oba jmenované dělily nejen majetkové poměry, ale především rozdílné zájmy, přeci jen spolu prožili tři navždy nezapomenutelná a okouzlující milostná léta. Jindřich Vodílek, narozený 3. května 1876, byl o dva roky starší než Ema Destinová, tehdy ještě Kittlová. Chudý chlapec prožíval své dětství v Karlíně, na tehdejší pražské periferii a když se právě v této nyní již známé čtvrti našeho hlavního města začal rozvíjet Český klub velocipedistů, Jindřich se do něj aktivně zapojil.

Jak by také ne, vždyť Vodílek junior byl hochem plným ideálů volnosti a chtěl cestovat i dobýt svět. Ve čtrnácti letech již Jindřich seděl v sedle vysokého kola a vynikal nad ostatními karlínskými chlapci houževnatostí a vytrvalostí. I coby žák reálného gymnázia vyhrává na atletických přeborech a dominuje i ve svém prvním závodě na velocipedu. Následně ale těžce onemocněl tuberkulózou a bojoval o přežití. Na celé čtyři roky tak musel zapomenout na svůj milovaný sport!

V té době vyrůstala Ema Kittlová ve zcela odlišném prostředí. Emin dědeček se svou pílí vypracovává z učedníka v pivovaru až na nájemce výrobny pěnivého moku a z Jana Kittla se stává známý pražský podnikatel, majitel několika činžovních domů v hlavním městě tehdejšího Království českého a také spolumajitelem několika pivovarů.

Eduard Bass, známý český spisovatel, o něm tvrdil: „Tomuto muži patřila polovina Prahy!“ Jeho syn Emanuel Kittl, otec slavné Emy, zdědil sice po slavném a podnikatelsky průkopnickém otci obrovské jmění, nikoliv však podnikatelského ducha. Stal se mecenášem mnoha umělců, zejména pak malíře Václava Brožíka. Ostatně, byl jedním z největších kamarádů malostranského spisovatele Jana Nerudy.

Jelikož Emanuel Kittl rád jedl, často pobýval ve společnosti známých pražských labužníků, byl milovníkem hezkých žen, hracích stolků a veselé společnosti. S přítelem Janem Nerudou podnikl cestu po sedmi zemích a spolu se dostali až do Jeruzaléma a Káhiry, což pak Neruda popsal ve své knize „Obrazy z ciziny“, kterou Emanuelu Kittlovi věnoval. Díky svému životnímu stylu však přišel postupně o všechny pivovary a domy, až jeho rodině zbyl jediný dům, který stával na rohu dnešní Vinohradské a Rubešovy ulice s výhledem na Hlavní nádraží, v němž také mladá Ema Kittlová žila se svými rodiči. A v té době se seznámila i s Jindřichem Vodílkem.

Ema hrála na housle a na klavír, aby později u ní zvítězila láska ke zpěvu. Tehdy dvacetiletý Vodílek se do Emy zamiloval, což později dramatik a básník Jaroslav Kvapil komentoval slovy: „Vůbec se mu nedivím, bylo to takové temperamentní přitloustlé děvče s černýma očima. Neustále nosila velké náušnice, takže se nedala přehlédnout. Měla nezkrotný temperament a hudební nadání, které zdědila po matce.“

Jindřich Vodílek se s Emou Destinovou seznámil v pekařství ve Vojtěšské ulici. Emě učarovala jeho vysoká sportovní postava. A tak se nelze divit, že mu po úspěších na závodech velocipedistů posílala vavřínový věnec, čímž značně pohoršovala tehdejší měšťanskou smetánku, která byla k podobným kouskům netolerantní a považovala ho za nemravný projev vášní.

Ale Ema Destinová už tehdy dávala všem najevo, že je ctižádostivou a umíněnou ženou, která se své lásky k chudému cyklistovi jen tak nevzdá. A dějiny této známé české pěvkyni asi odpustí, že podobný vavřínový věnec v té době posílala i mladému herci z Národního divadla Karlu Muškovi. Vždyť právě na prknech nejznámější české scény nadchla postavami Milady, Libuše či Mařenky a stala se legendou světové opery. Na svého milého cyklistu, který mezi tím zemřel v bídě, prý nikdy nezapomněla.

 

Pozn. redakce: Použitý zdroj. Výňatky z časopisu STADION z roku 1973

P.S. Prosím, vezměte tento blog, jako vzpomínky staromilce, který v devadesátých letech v tehdy tištěném časopise STADION po boku velikánů česká sportovní žurnalistiky pracoval. A také jako přání, aby už jsme mohli coby příznivci sportu a umění, mohli začít brzy chodit na cyklistické závody a do divadel.

 

No Article rating
0 Reviews
Jak se vám líbil tento článek? Můžete jej ohodnotit...
  1. Wow!
  2. Super
  3. Hmm
  4. Nic moc
  5. Hrůůůza