Od první šroubované kostry po tichý zánik impéria – jak slavná Eska dobývala svět a proč dnes v Chebu nezbylo nic.
Kdysi hrdá továrna na západě Čech, která během desetiletí vyvážela svá kola do celého světa, dnes existuje už jen v paměti místních a v nostalgii sběratelů. Eska Cheb, symbol československé cyklistické tradice, stála na pevných základech řemeslné preciznosti a průmyslové odvahy. Její výrobky křižovaly ulice od Moskvy po Paříž a v tuzemsku nebyla domácnost, která by neznala skládací model z Chebu. Přesto se během několika málo let po revoluci dokázal tento kolos zhroutit s takovou rychlostí, až to dodnes působí neuvěřitelně.
Příběh Esky není jen příběhem továrny. Je to zrcadlo dějin – s nádechem první republiky, potem válečných let, érou plánovaného hospodářství i nárazem do tvrdé zdi tzv, „devadesátkového kapitalismu.“ Vítězství i porážky se zde střídaly rychleji, než cyklista mění převod. Značka, která si svou pověst poctivě budovala desetiletí, podlehla neúprosné realitě trhu a byla smetena vichrem privatizační éry.
„Značka Eska Cheb patřila desítky let k tradičním výrobcům jízdních kol v tehdejším Československu. Podnik byl svého času největším výrobcem jízdních kol v republice. Svá kola vyvážel do celé Evropy i do zámoří. Ročně se jich v Chebu vyrobilo až tři sta tisíc. Skládací kola Eska znal celý svět. Byla to značka, která měla jméno a kvalitu. Firma vznikla už v roce 1911. Po roce 1948 byla znárodněna. Za socialismu se výroba rozšiřovala. Vyráběly se dámské, pánské i dětské bicykly. Oblíbená byla právě skládací kola. V 70. letech byla Eska na svém vrcholu. V továrně tehdy pracovalo více než dva tisíce lidí. Vyráběly se i náhradní díly, blatníky a příslušenství. Po revoluci přišly potíže. Privatizace a špatné vedení firmu oslabily. Výroba šla dolů. Konkurence ze zahraničí byla neúprosná. Trh se změnil. V roce 1996 podnik definitivně skončil. Továrna byla uzavřena. Zůstaly jen vzpomínky a torza budov,“ uvádí k tématu chebsky.denik.cz.
Továrna, která přežila válku, ale ne privatizaci: skutečný příběh Esky
Když se řekne Eska Cheb, většině lidí se vybaví skládací kola z 80. let, lak ve stříbrné metalíze a specifická klička na rámu, která umožňovala složení bicyklu během několika vteřin. Málokdo si však uvědomuje, že historie této továrny sahá hluboko do časů monarchie, kdy Ambros Swetlik a Heinrich Kastrup položili základy podniku, který měl přepsat cyklistickou mapu Evropy. Jejich vize nebyla pouze průmyslová – chtěli vytvořit značku, která bude synonymem důvěry, spolehlivosti a domácího řemesla. A to se jim podařilo.
Již během první světové války továrna nevyráběla jen kola, ale přizpůsobila svou produkci i potřebám armády. V tichosti dodávala vybavení, které mělo umožnit rychlý přesun kurýrů či zdravotníků. V meziválečném období pak nešlo jen o výrobu – vedení Esky vybudovalo i ubytovny pro dělníky, vlastní zdravotní zázemí, a dokonce i kulturní klub, kde se pořádaly koncerty a osvětové večery. Továrna tak byla v Chebu víc než zaměstnavatelem – tvořila komunitu.
Veřejně se však příliš neví, že v 50. letech byla Eska předmětem tajné bezpečnostní prověrky, protože podle tehdejší Státní bezpečnosti docházelo v areálu k „nekontrolovatelnému pohybu zboží“ a „nestandardnímu hospodaření“. Archivní záznamy ukazují, že se uvažovalo o kompletním sloučení Esky s podnikem Favorit Rokycany, což nakonec zabránila až intervence krajského výboru KSČ, který si uvědomoval strategický význam továrny v pohraničí.
V 70. letech se začal psát zlatý věk Esky. Chebská kola šla na odbyt nejen východnímu bloku, ale i západoevropským trhům. Málokdo ví, že existovala limitovaná série skládacích kol určená pro francouzský trh, která byla označena interním kódem „ESK-FR78“ a nikdy se neprodávala v Československu. Vývoz se však nedařil bez komplikací – kvůli odlišným normám musela Eska kompletně přepracovat brzdové mechanismy a materiály na ráfky.
Po roce 1989 se situace obrátila doslova přes noc. Zatímco jiní slavili svobodu podnikání, v chebské továrně panoval chaos. Řízení se ujala nově vzniklá akciová společnost, která bez odborného zázemí přistoupila k tzv. kuponové privatizaci. Výsledkem byly nejasné vlastnické struktury a postupné rozprodávání majetku. Stroje z výrobních hal mizely pod rouškou noci a některé skončily dokonce v Německu, kde byly znovu zprovozněny v menších cyklo dílnách. Zaměstnanci, kteří v továrně pracovali i desítky let, najednou čelili propouštění bez odstupného. Mnozí z nich přitom věnovali podniku celý svůj život – znali každý šroub, každou linku. Některé starší zaměstnankyně byly dokonce přeřazeny na noční úklid, než jim byl podepsán „dobrovolný“ odchod. Atmosféra byla plná bezmoci, ale i strachu, protože nikdo nevěděl, kdo bude další na řadě.
Největší rána přišla v roce 1995, kdy se objevily první zprávy o tom, že se do Esky „ztrácí účetní dokumentace“. Inspekce finančního úřadu odhalila výrazné nesrovnalosti v účetnictví ve výši několika milionů korun. Policie zahájila vyšetřování, ale případ byl brzy odložen pro „nedostatek důkazů“. V pozadí se objevila jména napojená na tehdejší krajské politiky i bývalé agenty StB. Všechno nasvědčovalo tomu, že továrna byla vytunelována účelově – ne kvůli neschopnosti, ale kvůli zisku.
Na místě, kde kdysi stála největší cyklistická fabrika republiky, zbyl jen zarostlý areál a torza budov, které se rozpadaly pod tíhou času i lhostejnosti. Až později byla část pozemků prodána developerské firmě, která slíbila výstavbu obchodního centra. Ale i ten projekt nakonec ztroskotal. Značka Eska, která po desítky let zajišťovala obživu stovkám rodin, zmizela beze stopy, bez rozloučení, bez památníku.
Kola, která přežila generace: od skládacích legend po symbol zmaru
Když se začala v dílnách Esky rodit první skládací kola, nikdo netušil, že si právě tyto modely jednou získají srdce tisíců lidí a stanou se doslova ikonou československého designu. Byla to odpověď na tehdejší potřebu mobility, praktičnosti a také stylu – a právě Eska to dokázala spojit do jediného rámu.
Kola z Chebu se nejen skládala snadno a rychle, ale díky své odolnosti přežila celé generace. Dědila se v rodinách, jezdila na chalupu, sloužila k cestám do práce i na výlety. A přestože po revoluci značka začala rychle upadat, v paměti národa zůstala.
V dnešní době jsou modely Esky sběratelským artiklem, o který se přetahují milovníci retra i odborníci na industriální design. Málokterá značka se totiž dokázala tak pevně zapsat do každodenního života.
Lidé si pamatují nejen jejich podobu, ale i zvuk, který dělala klička při skládání, specifický třpyt nátěru nebo typický zvuk brzd. To všechno patřilo k československé identitě víc, než jsme si tehdy uvědomovali. V ulicích měst, mezi sídlišti nebo na návsích venkovských obcí – Eska byla všude.
„Kdo dneska ví, co byla Eska? A přitom tu byla vždycky. Možná právě proto na ni zapomínáme. A přitom je to značka, která si zaslouží uznání. Když se řekne Eska, každý, komu bylo víc než třicet, si vzpomene na skládací kolo. Stříbrné, pevné, jednoduché. A geniální. Mělo jeden pant uprostřed rámu a ruční páčku, kterou se celý stroj rozlomil napůl. Někdy se člověk musel víc opřít, ale jinak to fungovalo jako hodinky. Tahle kola byla československý standard. Měla svůj styl. Byla levná, dostupná a vyrobená tady, doma. V Esku pracovali lidé, kteří věděli, co dělají. Byly to generace dělníků a techniků, kteří drželi výrobu pohromadě. Za socialismu se o takových značkách nemluvilo jako o něčem výjimečném. Ale dnes, když už je nikdo nevyrábí, si uvědomujeme, co jsme měli. Vyráběly se modely pro ženy, pro muže i pro děti. Barevné varianty byly omezené, ale zato měly kouzlo. Z dnešního pohledu to možná vypadá směšně, ale tehdy to byl vrchol praktičnosti. Ve vlaku, v autobusu, v paneláku – kolo složíš a nikomu nepřekáží. Některé modely měly i přehazovačku. A dokonce i dynamo. Pamatuju si, jak jsme na takovém kole jeli s bratrem k babičce. Byla to dřina, ale vzpomínky zůstaly. Dneska je Eska vzácnost. Retro. Klenot. A taky připomínka toho, že i za minulého režimu se tu dokázalo dělat něco kvalitního. Někdy na to zapomínáme. Ale kola si to pamatují,“ uvádí autor na blogu medium.seznam.cz.
Zapomenutý průmyslový obr v srdci pohraničí: jak Eska Cheb formovala město i osudy jeho obyvatel
„Na přelomu 19. a 20. století bylo město Cheb ještě převážně německojazyčné a jeho průmyslový rozvoj se teprve formoval. Právě tehdy se objevili podnikatelé Ambros Swetlik a Heinrich Kastrup, kteří v roce 1911 založili dílnu na výrobu jízdních kol. Ta se později proměnila v rozsáhlý výrobní závod známý pod jménem Eska. V prvních letech provozu zaměstnávala desítky lidí, především místních řemeslníků a strojníků, z nichž mnozí přešli do nového podniku z tradičních cechů. První výrobní série kol byly určeny především pro místní trh, ale již během několika let se produkce rozšířila za hranice regionu. Během první světové války se závod přizpůsobil válečné výrobě, ale ihned po jejím skončení se vrátil ke konstrukci civilních bicyklů. V meziválečném období se Eska rychle etablovala jako jedna z předních továren na jízdní kola v celé republice. V roce 1930 byla výrobní kapacita téměř čtyřnásobná oproti období před válkou a továrna zaměstnávala stovky lidí. V této době začala firma s vývozem nejen do Francie a Švýcarska, ale také do zámoří, zejména do Argentiny a Kanady. Roku 1938 byl však další růst přerušen okupací a později začleněním do nacistického hospodářského systému. Přesto výroba pokračovala, byť v omezené podobě, a sloužila potřebám wehrmachtu. Po skončení druhé světové války byla továrna znárodněna a roku 1948 oficiálně začleněna do systému národních podniků. V dalších desetiletích se výroba v ESKA nadále rozrůstala – zavedly se nové výrobní linky, byly vystavěny další haly a přijímáni noví pracovníci z celého regionu. V 60. letech byl podnik vnímán jako stabilní a prestižní zaměstnavatel. Průměrný zaměstnanec pracoval v továrně 20 a více let a někteří zde dokonce odsloužili celý svůj profesní život. Výroba skládacích kol, která byla zahájena v roce 1964, znamenala revoluci. Tato kola se stala hitem doma i v zahraničí, což přineslo továrně nejen devizy, ale i uznání ve světě průmyslového designu. Závod začal spolupracovat s výzkumnými ústavy a konstrukčními kancelářemi, čímž se dostal na špičku domácí cyklistické produkce. Ještě v roce 1985 tvořila exportní produkce více než 40 % veškeré výroby. Významné byly i dodávky do zemí RVHP, zejména do Sovětského svazu, Bulharska a NDR. V továrně byla tehdy velmi rozvinutá nejen výroba, ale i interní školení, rekreační programy, kulturní akce pro zaměstnance a jejich rodiny. Podnik měl vlastní závodní lékařku, knihovnu i družinu. V 90. letech však došlo k dramatickému zlomu. Po transformaci na akciovou společnost v roce 1992 nastala série neefektivních rozhodnutí, nejasných majetkových převodů a personálních změn. Vedení podniku nebylo schopné reagovat na nástup nových trendů v cykloprůmyslu, což se brzy projevilo poklesem odbytu. Mezitím se rozeběhla vlna privatizací, při níž byly prodány i klíčové stroje a technologie. Některé z nich byly odvezeny do zahraničí, jiné skončily v soukromých dílnách. Závod, který byl kdysi symbolem regionu, začal pomalu mizet. V roce 1996 byla výroba definitivně ukončena a většina areálu opuštěna. Dnes zůstává jen vzpomínka – na místo, kde se křížila historie, technika a lidské osudy,“ uvádí v krátké citaci, ve své knižní publikaci Jaroslav Pospíšil, [Dějiny města Chebu], Nakladatelství Svět křídel, 2004.
Nezodpovězené otázky, zmizelé stroje a ticho po sirénách: jak se Eska ztratila beze stopy
Když roku 1996 utichla poslední siréna nad areálem Esky, většina lidí čekala, že se v brzké době ozve znovu – alespoň symbolicky, jako signál pro nové začátky. Jenže nic takového už nikdy nepřišlo. Tovární areál, kde ještě před pár lety vládla čilá výroba a železné rámové konstrukce mizely z hal v nekonečném proudu, se během několika měsíců proměnil v opuštěné území duchů. Okna výrobních dílen byla zatlučena, sklady zejí prázdnotou a vrátnice, kde kdysi stál dozorčí s přesným režimem, zarůstá kopřivami. Nikdo tehdy neinformoval veřejnost o tom, co se s podnikem skutečně stalo – a právě to mlčení bylo první alarmující známkou, že něco není v pořádku.
Zatímco zaměstnanci hledali novou práci a město řešilo sociální dopady hromadného propouštění, tiše mizela výrobní dokumentace, technické výkresy i archivní záznamy. Některé z nich se podle očitých svědků měly objevit v soukromém skladu za hranicemi, jiné údajně skončily ve sběru. Stroje, které ještě před rokem běžely na plný výkon, byly během několika týdnů demontovány a naloženy na kamiony s cizími značkami. Žádný transparentní účetní přehled, žádné veřejné výběrové řízení – jen stopy pneumatik v prachu a prázdné výrobní haly. Kdo tyto přesuny povolil, zůstává dodnes nejasné.
Privatizační proces byl v případě Esky natolik netransparentní, že se k němu opakovaně vraceli nejen novináři, ale i tehdejší chebští zastupitelé. Bezvýsledně.
Z interních zdrojů, které vzešly z tehdejšího technicko-ekonomického úseku podniku, vyplývá, že během posledních dvou let činnosti firmy se v účetnictví opakovaně objevovaly nevysvětlené finanční pohyby – včetně několika převodů na zahraniční konta. Podnik byl přitom již v té době veden jako ztrátový a zaměstnanci nedostávali výplaty včas. Přesto nikdo nevyvodil důsledky, a místo krizového plánu následoval tichý zánik.
Těžko se dnes dohledává, kdo všechno měl na privatizaci podniku přímý nebo nepřímý vliv. Veřejná jména se prakticky neobjevují – na rozdíl od jiných tehdejších podniků, kde se i po letech našli viníci. V případě Esky jako by se vše odehrálo za zdmi z betonu a mlčení. Přesto se mezi bývalými zaměstnanci dodnes šíří jména těch, kdo údajně měli klíč ke skladům i účtům. Mezi nimi figuruje i několik osob, které se záhadně objevily v dozorčích radách spřízněných firem v Karlovarském kraji krátce po uzavření Esky.
Nejbolestivější na celém příběhu však nebyla samotná likvidace továrny, ale to, co po ní zůstalo – nebo spíše nezůstalo. Město Cheb přišlo o strategický podnik, generace lidí ztratily místo, kam denně chodily s hrdostí a jistotou, a značka, která měla potenciál přestát i změny režimu, byla navždy vymazána. Ne proběhlý konkurz, ne restrukturalizace, ale tiché a účelové rozdělení, jaké známe spíše z příruček o organizovaném rozkladu průmyslu. Nejsou zde pamětní desky, není tu muzeum ani pietní připomínka – jen trhliny v paměti města, které se nikdy zcela nezacelily.
Eska žije dál. Ne v hale, ale v paměti, v garážích a ve vzpomínkách generací
Značky mohou zmizet z obchodních registrů, výrobní linky mohou zrezivět a budovy se mohou stát prachem – ale vzpomínky, ty přežívají všechno. A právě v tom je síla Esky. Kolo, které dnes stojí zaprášené v rohu garáže, není jen dopravní prostředek. Je to připomínka dětství, výletů s rodiči, cest na chatu, vůně letního asfaltu a klaksonů aut v koloně, které jste míjeli v sedle. Továrna možná byla rozkradena a systematicky rozebrána, ale duši jí nikdo vzít nedokázal.
Mnozí, kdo dnes drží v ruce chromovaný rám skládací Esky, necítí jen železo a nýt. Cítí vlastní kořeny. Eska nebyla luxusní zboží, ale byla důvěrně známá. Byla jako člen rodiny – nespolehlivá jen zřídka, praktická vždy. I ti, kdo dnes s despektem vzpomínají na minulý režim, přiznávají, že kola z Chebu byla výjimečná. Ne kvůli technologii, ale kvůli lidem, kteří je vyráběli. Každý rám nesl jejich ruce, jejich zkušenosti, jejich poctivost. A právě proto je dnes každá dochovaná Eska sběratelským unikátem, na který se neptá doba, ale příběh.
V dnešní době, kdy retro a industriální paměť zažívají renesanci, stoupá zájem o značku, která podle všeho neměla přežít. Internetová fóra, sběratelské skupiny, a dokonce i lokální výstavy dávají Esky znovu do pohybu – alespoň symbolicky. A to je možná největší vítězství nad těmi, kdo se ji pokusili vymazat z mapy. Továrna je pryč, ale duch zůstal. V kolech, která stále jezdí. Ve fotografiích s dětmi na nosiči. V lidech, kteří se neptají „kdy zanikla“, ale „kam jsme ji nechali zmizet“.
Ticho po Eskách není prázdné. Je to hluboké dýchání paměti, která se odmítá nechat umlčet. A právě díky ní nezmizela zcela – přežívá v každém příběhu, ve starém sešitu s výkresem rámu, ve skladu, kde visí zapomenutý emblém, i v duších těch, kteří v ní pracovali. Nejsou k tomu potřeba sochy ani památníky. Stačí jediné: vzpomenout si, že tady byla. A že něco znamenala.
