Středověká medicína Evropy byla směsí starověkých znalostí, kulturních vlivů a pragmatických inovací. Jaké byly její kořeny a jaké praktiky se používaly?
„Středověká medicína v Evropě byla silně ovlivněna starověkými teoriemi a praktikami, zejména těmi, které vzešly z Hippokratovy humorní teorie. Lékaři této doby věřili, že zdraví a nemoc závisí na rovnováze čtyř tělesných tekutin – krve, žluté žluči, černé žluči a hlenu. Diagnostika a léčba se zaměřovaly na obnovení této rovnováhy, přičemž důležitou roli hrály diety, fyzické cvičení a dokonce astrologie.“ píše Jonatas Di Sabato na portálu emergency-live.com.
Starověké kořeny a středověké praktiky
Středověká medicína čerpala ze znalostí starověkých civilizací, především Řecka a Říma. Největší vliv na středověkou lékařskou praxi měl Hippokratés, jehož humorní teorie dominovala po staletí. Zdraví bylo podle této teorie podmíněno rovnováhou čtyř tělesných šťáv (humorů) – krve, žluté žluči, černé žluči a hlenu. Porušení této rovnováhy vedlo k nemocem, a proto byla léčba zaměřena na její obnovení. Tento přístup byl nejen teoretický, ale i praktický – lékaři při vyšetřování pacientů kladli důraz na analýzu stravy, klimatu a životního stylu pacienta.
Lékařská praxe byla také ovlivněna astrologií a náboženstvím. Věřilo se, že hvězdy a planetární pohyby ovlivňují lidské zdraví. Proto bylo běžné, že lékaři před zahájením léčby konzultovali pacientovy horoskopy. Nemoci byly často vnímány jako tresty za hříchy, a léčba tak zahrnovala i duchovní očistu a modlitby.
„Astrologické vlivy byly ve středověké medicíně běžné. Lékaři často přizpůsobovali léčebné postupy podle postavení hvězd a planet, protože věřili, že tyto kosmické síly mohou ovlivňovat lidské tělo a zdraví.“ uvádí Sigrid Goldinerová na portálu metmuseum.org.
Templářské léčitelství a lidové léčitelství
Vedle lékařské praxe ovlivněné řecko-římskou tradicí existovaly i jiné formy léčby, jako bylo templářské léčitelství a lidové léčitelství. Templáři, kteří cestovali po celé Evropě a Blízkém východě, přinášeli nové znalosti a praktiky, které se kombinovaly s tradiční evropskou medicínou. Naproti tomu lidové léčitelství, ovlivněné pohanskými a folklórními tradicemi, se zaměřovalo na použití bylin a empirických léčebných postupů.
Léčivé byliny, často pěstované v klášterních zahradách, hrály důležitou roli v léčbě nemocí. Kláštery byly centrem nejen duchovního, ale i lékařského vzdělání. Postavy jako Hildegarda z Bingenu, slavná abatyše a léčitelka, kombinovaly znalosti antické medicíny s lidovým léčitelstvím. Hildegarda ve svých spisech popisovala nejen léčivé účinky bylin, ale také význam diety a psychické pohody pro zdraví.
Nemoci a jejich léčba ve středověku
Středověká Evropa byla sužována mnoha nemocemi, které měly devastující účinky na obyvatelstvo. Mezi nejčastější nemoci patřily mor, lepróza (malomocenství), tuberkulóza a různé střevní infekce.
Mor (známý také jako „černá smrt“) se stal jedním z největších postrachů středověku. Lékaři měli omezené znalosti o příčinách tohoto onemocnění a často se spoléhali na modlitby, půsty a očistu jako hlavní formy léčby. Některé empirické metody zahrnovaly přikládání pijavic nebo používání směsí bylin jako ochranných prostředků.
Lepróza byla další obávanou chorobou. Nemocní byli často izolováni od společnosti, umisťováni do leprosárií, kde trávili zbytek života. Léčba leprózy zahrnovala modlitby a používání bylin, které měly zmírnit symptomy.
„Středověká medicína byla do značné míry omezena v léčbě závažných onemocnění. Lékaři často kombinovali empirické metody s náboženskými praktikami, aby se pokusili zmírnit utrpení pacientů. Léčba moru, leprózy a dalších závažných chorob byla často neúspěšná, což vedlo k vysoké míře úmrtnosti.“ uvádí Robert G. Richardson na portálu britannica.com.
Dědictví středověké medicíny
Středověká medicína se vyvinula na základech starověké řecké a římské medicíny. Hippokratés a Galén byli hlavními autoritami, jejichž spisy byly studovány po staletí. Po pádu Římské říše však došlo k úpadku lékařských znalostí v Evropě. S příchodem raného středověku se medicína stávala čím dál tím více závislou na náboženství a magii.
Během islámského zlatého věku byly antické lékařské texty přeloženy do arabštiny, čímž byly uchovány pro budoucí generace. Muslimští lékaři, jako byl Avicenna a Al-Razi, hráli klíčovou roli v rozvoji medicíny. Jejich práce se dostaly zpět do Evropy během renesance 12. století, kdy byly znovu přeloženy do latiny a začaly ovlivňovat evropskou medicínskou praxi.
