Generál Eduard Vorobjov, poslední sovětský velitel v Československu, opustil zemi a zanechal za sebou hluboké stopy v její historii.
Jeho odchod znamenal konec jedné éry a začátek nové kapitoly pro Československo. „Generál Eduard Vorobjov, poslední sovětský velitel v Československu, měl klíčovou roli během odchodu sovětských vojsk z československého území. Vorobjov, který přišel do Československa v roce 1968 jako součást okupačních sil, se postupně stal symbolem sovětské přítomnosti v zemi. Jeho odchod v roce 1991 byl významným momentem, který znamenal konec téměř čtvrtstoletí trvajícího sovětského vlivu. Vorobjovův odchod nebyl jen vojenskou operací, ale také politickým gestem, které mělo hluboký dopad na vztahy mezi Československem a Sovětským svazem. Vorobjov, který se osobně setkal s československými politickými představiteli, hrál klíčovou roli v jednáních o podmínkách odchodu sovětských vojsk. Jeho odchod byl pečlivě plánován a proveden, aby se minimalizovaly možné konflikty a napětí,“ uvádí Paměť národa.
Vliv generála Vorobjova na odchod sovětských vojsk
Generál Vorobjov byl znám svou výraznou schopností vyjednávat a udržovat pořádek mezi sovětskými jednotkami během jejich odchodu. Jeho role byla klíčová při zajišťování hladkého průběhu této operace. Vorobjovova strategie zahrnovala úzkou spolupráci s československými úřady a důsledné dodržování dohodnutých termínů a podmínek.
Lituji, že jsem byl aktivním nástrojem chybné sovětské politiky, přiznal později generál Eduard Vorobjov, který se v srpnu 1968 podílel jako velitel roty na invazi do Československa. Po sametové revoluci velel odchodu okupační sovětské armády z naší země.
„Generál Eduard Vorobjov byl znám svou schopností udržovat disciplínu mezi svými jednotkami a vyjednávat s československými úřady. Jeho strategie zahrnovala úzkou spolupráci s místními představiteli, což bylo zásadní pro zajištění hladkého a bezproblémového průběhu celé operace. Vorobjov byl také důsledný v dodržování dohodnutých termínů a podmínek, což přispělo k minimalizaci konfliktů a napětí. Jeho přístup byl často chválen za profesionalitu a efektivitu, s jakou zvládl tento náročný úkol,“ píše k tématu Deník.
„O tom, že je správné v Československu vojensky zasáhnout a že je to pro dobro jeho lidu, prý tehdy nepochyboval. „Byl jsem hluboce přesvědčen, že v zemi jsou síly, které chtějí svrhnout československý lid z cesty socialistického rozvoje,” tvrdil Vorobjov. „Mrzelo nás to dvakrát, protože to bylo Československo, které naprostá většina vojáků milovala,“ dodal v krátké citaci, kterou zveřejňuje web pametnaroda.cz.
Sovětští vojáci v Mladé Boleslavi, býv. Československo roku 1985. (Dobová fotografie). Zdroj: Fórum sovětských veteránů (publikováno se svolením autora)
Krátká citace z dobového tisku; „Vyhodili nás, ani nepoděkovali…., uvedl tehdy sovětský generál Vorobjov.“ To myslíme mluví za vše 🙂. Lze tedy usuzovat, že „na oko“ toho litoval, že musí odejít z naší vlasti, na druhou stranu byl velmi zhrzen až pobouřen, protože takový blahobyt, jenž mu v bývalém Československu dopřávali komunističtí vůdci zcela jistě už nikdy nezažil. A nejen on! Dobré by bylo zmínit, že pobyt a veškeré náležitosti spojené s působením vojsk tehdejší sovětské armády financovali komunisté potažmo vláda ČSSR.
Zleva: Michael Kocáb, sovětský generál Eduard Vorobjov a slovenský generál Svetozár Naďovič na snímku z roku 1991. (Autor: privat archiv S. Naďoviče). Zdroj: CNN Prima NEWS (tiskový servis)
O tom, jaká zvěrstva po sobě v bývalém Československu sovětská armáda zanechala jsme informovali v článku „Dědictví invaze vojsk Varšavské smlouvy„. Od zcela zdevastovaných budov přes na několik desítek let zničenou půdu a krajinu, do které denně vytékaly stovky nebo spíše tisíce litrů sovětské nafty z motorových či vojenských vozidel ani nemluvě. A to už vůbec nehovoříme o psychické újmě, kterou si dnes již především starší ročníky budou pamatovat do konce života. (pozn. autora: bohužel dodnes žijí a existují v České republice lidé tzv. „komunističtí demokrati,“ kteří by si přáli toto vrátit a žít pod opětovnou nadvládou Ruska, a velkoryse schvalují ruské invaze do jeho sousedních států.)
Rusko: krásná země s problematickými hranicemi
Rusko je bezpochyby krásná země. Bohužel, Rusové po staletí nikdy nepochopili, kde mají hranice svého státu. Často se úmyslně (vždy pod snůškou vymyšlených konspirací a lží) zapletli do konfliktů s okolními národy kvůli jejich nesmyslné komunisticko-expanzivní politice. Tato tendence byla zvláště patrná během sovětské éry, kdy se Rusko snažilo rozšiřovat svůj vliv na co nejvíce zemí východního bloku. Tento přístup vedl k napětí a často i k ozbrojeným střetům, které měly dlouhodobé dopady na geopolitickou situaci ve východní Evropě.
Češi: nenaučitelný národ
Češi jsou vskutku zajímavým národem. V době komunismu, což bylo pochopitelné, vynucené a i nařízené, se museli podrobovat Rusům a ruským manýrům. Po sametové revoluci v roce 1989 a po převratu, který nastal v tehdejším Československu, se po pádu komunismu a nastolení tzv. demokracie Češi opět začali ubírat západním směrem a podrobovat se názorům, nárokům a politice, kterou jim diktují Američané potažmo svrchovanost Evropské unie. Češi jsou bohužel lidé bez vlastního názoru či úsudku, léta zvyklí pouze a jen poslouchat, kdo jim a kdy co nařídí či přikáže. Není tedy divu, že žijeme ve zcela zdevastovaném státě, ze kterého si každý dělá jen „trhací kalendář“. V rámci rádoby demokracie český národ čelí po desetiletí nájezdům zločinců, darmožroutů a rádoby podnikatelů či politiků, kteří pouze (…a to dodnes) rozkrádají a devastují naší zemi. Čeští politici se pravděpodobně od roku 1989 dodnes domnívají, že občané České republiky jsou zde pro ně, nikoliv oni pro nás! Bohužel.
Pohled Rusů na okupaci Československa v roce 1968. Dědictví invaze vojsk Varšavské smlouvy
Příběh zmiňovaného generála Eduarda Vorobjova a jeho odchod z Československa symbolizuje konec jedné éry a začátek nové kapitoly pro český národ. Tento okamžik je klíčový nejen pro historický kontext, ale také pro pochopení širších geopolitických souvislostí. Vývoj po roce 1989 ukazuje na neustálé hledání identity a směru českého národa, který se neustále mění podle politických vlivů a tlaků zvenčí.
