Říká se, že rodičovský pud je vůbec tím nejsilnějším, co může být. Rodiče své děti bezmezně milují a nikdy by jim neudělali nic zlého.
Jenže praxe dokazuje, že to tak není vždy. Tihle rodiče ale přeci jen překročili všechny meze – své děti rovnou zbavili života. Kteří to byli a co je k tomu vedlo? Tématu se věnoval portál zajimavaevropa.cz.
Ivan Hrozný
Jak už jeho přízvisko napovídá, žádný lidumil to nebyl. Tímto přídomkem byl titulován Ivan IV. Vasiljevič, který to z moskevského velkoknížete dotáhl až na post prvního ruského cara. Jenže taková impozantní cesta si samozřejmě vyžádala oběti. Měl vizi a cíl, budoval, reformoval, měnil k lepšímu. Jenže každému může sláva a moc hodně rychle stoupnout do hlavy a Ivan nebyl výjimkou. Později stále více propadal paranoie a hněvu a svých věrných se houfně zbavoval – a to dokonce i členů vlastní rodiny. Manželek měl třeba rovnou osm a většinu z nich čekal trudný osud. Ne nutně smrt, ale minimálně vyhnanství nebo zbytek života v klášteře.
Ivan IV. Zdroj: Massacre of the Innocents /Angelo Visconti / wikipedia.org & vidania.ru
Bohužel však došlo i k tomu, že Ivan zabil svého vlastního syna a následníka trůnu. Ivan Ivanovič neměl s otcem nejlepší vztahy. Situace se vyostřila, když se svou třetí ženou, Jelenou Šeremetěvovou, čekal dítě. Car na svou snachu narazil v jejích komnatách a připadalo mu, že není dostatečně cudně oděná. Zbil ji natolik surově, že své dítě potratila. Ivan Ivanovič se své ženy zastal, ale rozzuřený car jej udeřil do hlavy ocelovou tyčí. Na následky tohoto brutálního zranění za pár dní zemřel. Ivan Hrozný prý svého činu hořce litoval, ale vzít jej zpět už nemohl.
„Ivan IV. Vasiljevič (25. srpna 1530 – 18. března 1584), známý též jako Ivan Hrozný ( Иван Грозный; přídomek „Hrozný“ však může být zavádějící, jelikož Грозный v ruštině znamená nejen krutý, ale také impozantní nebo úžasný), byl od roku 1533 moskevský velkokníže a od roku 1547 první ruský car,“ píše Wikipedia.
Je považován za jednoho z nejschopnějších a nejvzdělanějších ruských panovníků, nicméně více je známa jeho paranoidní povaha a krutost vůči skutečným i domnělým nepřátelům. „Na počátku své vlády se obklopil loajálními spolupracovníky a významně zreformoval mnoho oblastí politického a společenského života. Byl zakladatelem Ruského carství, za jeho vlády došlo k pokusu o prosazení ruské formy absolutistické vlády, samoděržaví,“ udává v krátkém výpisu veřejný zdroj.
Herodes Veliký
Tento krutovládce rozhodně nebyl žádný dobrák. Měl pro to ale částečně důvody – spravoval totiž zemi, ve které byly povstání a pokusy o atentát na denním pořádku, a tak se musel ohánět, aby si zachránil vlastní krk. Podle Bible byl odpovědný za vraždění neviňátek, tedy plošnou likvidaci všech méně než dvouletých dětí mužského pohlaví v okolí Betléma. Chtěl se ta zbavit nového židovského krále Ježíše Nazaretského.
Co je ale jisté je, že tento král byl přímo odpovědný za smrt tří stovek svých údajně nespolehlivých generálů, tisíců Izraelitů, vlastní manželky a hned tří synů. Nedočkavý prvorozený syn Antipatros II. na tom měl ale svůj podíl viny, když otce na své bratry poštval. Namluvil mu, že nejsou dost loajální a usilují o trůn, a tak se postupně všichni tři dostali až na popraviště.
„Herodes Veliký (hebrejsky הורדוס, Hordus; řecky: Ἡρῴδης, Héródés), známý také jako Herodes I. Ukrutný (snad 73 př. n. l. – 4 př. n. l.), byl králem Judeje. Je znám především díky tomu, že nechal přestavět Jeruzalémský chrám. Herodes byl schopný vojevůdce a administrátor, spojenec Říma proti Parthům. Jeho krutý způsob vlády se přenesl do biblické tradice, která mu přisuzuje vyvraždění betlémských kojenců,“ uvádí veřejný zdroj a dodává, že v roce 40 př. n. l. jej římský senát formálně jmenoval králem Judska. Trvalo však tři roky, než se prosadil jako správce. Králem Judeje byl pravděpodobně v letech 37 – 4 př. n. l. Herodes je v evangelijním podání postavou negativní, byl však jedním z největších panovníků ve Středomoří v té době. Herodes byl Idumejec (jeho otec byl Antipatros) s nabatejskou matkou, svou moc legitimizoval sňatkem s hasmoneovskou princeznou Mariamné, kterou později dal i se syny zabít.
Nejvýznamnějším činem Heroda Velikého je přestavba jeruzalémského chrámového areálu. Kromě Jeruzalémského chrámu Herodes přestavěl i královský palác, dále Samaří (které přejmenoval na Sebasté (řecká podoba jména Augustus)), vybudoval přístav Caesarea Maritima, pevnost Masadu a Jeskyni patriarchů a mnoho dalších staveb. Izraelští archeologové (pod vedením Ehuda Necera) našli pravděpodobně jeho hrobku v květnu 2007 v pouštní pevnosti Herodeon (jižně od Jeruzaléma), kterou Herodes založil kolem roku 23 př. n. l.
Irena Athénská
Děti nevraždí jen otcové, i matky dovedou být stejně kruté. Důkazem může být Irena Aténská, která porodila v roce 771 syna Konstantina. Když měl ale po otcově smrti nastoupit na trůn, bylo mu teprve 9 let a jeho matka se ujala role regentky. Ukázala se být schopnou vládkyní, ale moc jí zachutnala možná až příliš. Pod nejrůznějšími záminkami odmítala synovi vládu předat. Nakonec to byla nucena udělat, ale se svou rolí v ústraní se nikdy nesmířila a plánovala potají svůj návrat k moci.
A dopomohli jí k tomu samotní lidé, kteří nebyli s vládou panovníka spokojeni, dobyli palác a na jeho místo chtěli dosadit právě ji. No, co se dá dělat, Irena musela tuto roli přijmout – a velmi ráda a ochotně. A to i tehdy, když si dav vyžádal smrt jejího syna. Ona se rozhodla jej milosrdně pouze oslepit, ale ten na následky zranění do pár dní ve vězení zemřel. A že by Irena nějak truchlila se tedy rozhodně říct nedá, spíše naopak – zbavila se zbytečného problému navíc.
„Irena z Athén (řecky Εἰρήνη ἡ Ἀθηναία – Eiréne) ve vyhnanství na ostrově Lesbu) byla ve vztahu manželském a mateřském s císaři Byzantské říše východořímské, správou říše se však zabývala ona, bylo by tedy možné považovat ji za císařovnu,“ píše Wikipedia.
Petr I. Veliký
Petr I. Veliký byl skutečně mimořádným panovníkem. Podařilo se mu reformovat společnost i ekonomiku celé země. I díky němu se Rusko stalo skutečnou velmocí. Sám sebe považoval za osvíceného panovníka a urputně bojoval proti starým pořádkům, ovšem některého jeho metody jako by patřily stále ještě do středověku. Projevilo se to například tehdy, kdy hledal vhodného nástupce, kterému by své dílo předal. Tím se měl stát jeho syn Alexej Petrovič, jenže on sám o řízení státu zájem nejevil a zdálo se, že by preferoval se svým životem naložit zcela jinak.
J.-M. Nattier (d’après) – Portrait de Pierre Ier (musée de l’Ermitage). Zdroj: „Připisováno“ Jean Marc Nattier – The Hermitage, St. Petersburg / commons.wikimedia.org
Car navíc považoval svého syna za líného floutka a několikrát synovi vyhrožoval, že jej vydědí a zruší jeho nástupnictví. Alexej tedy raději uprchl do Evropy, ale vlídným dopisem se nakonec nechal přilákat zpět – a to neměl dělat. Namísto slibů pokojného života na venkově jej čekala mučírna. Car jej považoval za zrádce a osobně se podílel na jeho výsleších. Ty musely být velmi kruté, jelikož po čase podlehl svým zraněním a ve vězení zemřel.
Jak se ve Třetí říši vyráběli čistokrevní Árijci
„Petr I. Veliký, známý též jako Petr Alexejevič, byl ruský car od roku 1682 až do své smrti. Nejprve formálně vládl společně se svým chorým polorodým bratrem Ivanem V., v roce 1689 se ujal skutečné vlády, samotným vladařem až po Ivanově smrti roku 1696. Roku 1724 se spoluvlády nad Ruskem ujala jeho žena Kateřina I. Petr Veliký proslul svou snahou modernizovat Ruskou říši, a to v politickém, ekonomickém i kulturním směru. Rusko za Petra Velikého vstoupilo mezi skutečné evropské velmoci,“ uvádí veřejný zdroj Wikipedia.
Použité zdroje: zajimavaevropa.cz, Wikipedia, epochaplus.cz
Text: Jana Horka & redakce #udalostiextra.cz
