Kousek od Berlína je možné nalézt rozpadající se ruiny BeelitzHeilstätten – kdysi jednoho z největších nemocničních komplexů Evropy.
Jednalo se o místo, kde zemřely tisíce pacientů, ale dnes děsí podivnými událostmi, které se zde údajně odehrávají. Sanatorium totiž bylo svědkem krutých zločinů a není tedy nemožné, že zde po nich zůstaly tajemné stopy až dodnes. Tématu se věnoval Časopis EPOCHA z vydavatelství Rf-hobby.
O komplexu opuštěných budov se začalo poprvé více mluvit asi před deseti lety, kdy se objevila svědectví osob, které místo navštívily a zažily zde skutečně prapodivné věci. Skupina německých teenagerů se rozhodla užít si trochu tajemna a do opuštěných budov se vydala na průzkum. Jedna z dívek ale slyšela, jak někdo neviditelný volá její jméno a podle svědectví svých přátel se jim také na pár minut zcela ztratila, i když ona své přátele pořád vidělo. Jako by se na chvíli ocitla v jiné dimenzi. Tato svědectví vedla mnohé nadšence do konspiračních teorií k závěru, že by se v bývalém objektu léčebny mohla nacházet časová smyčka nebo třeba něco jako průchod do jiných dimenzí.
Svědectví potvrzují i jiní lidé
A zdaleka se prý nejedná o jediný incident tohoto druhu. Současní hlídači areálu potvrzují, že je občas na prázdných chodbách slyšet kroky a výjimkou není ani volání, pláč nebo jiné neobvyklé zvuky linoucí se z pustých sálů a chodeb. Návštěvníci zde prý občas mohou zažít i samovolné otevírání dveří, za kterými nikdo nestojí. Je tedy možné, že je bývalé sanatorium skutečně nějak napojené na svou temnou minulost nebo se jedná jen o výmysly, které mají přiživit atraktivitu místa?
Ponurá minulost
Co víme jistě, je to, že v Beelitz Heilstätten se rozhodně neodehrávaly žádné hezké věci. Léčebna byla založena roku 1898 na popud tehdejšího německého císaře Viléma II. (1859–1941), a to z důvodu vzrůstajícího počtu pacientů s tuberkulózou, která v době bez antibiotik a jiných účinných léků v téměř polovině případů končila nepříjemnou smrtí. Budovy sanatoria v braniborských lesích postavené na návrh německého architekta Heino Schmiedena původně dovedly ubytovat asi 600 pacientů a sanatorium bylo rozděleno na dvě části – infekční (tuberkulózní) a menší neinfekční část. Rozloha areálu se však během let dále zvětšovala.
Posloužilo i Hitlerovi
Již v roce 1910 nabízel komplex asi 1200 lůžek a další rozšíření pak přišlo s počátkem první světové války roku 1914, kdy areál sloužil jako vojenský lazaret. V jeho zdech se léčil také velmi nechvalně proslulý diktátor Adolf Hitler (1889–1945). Neměcký vůdce si zde léčil své zranění, které utrpěl jako voják německé armády během bitvy na Sommě.
K rozšiřování komplexu budov došlo i mezi dvěma světovými válkami, stejně jako během samotného válečného konfliktu mezi léty 1939-1945. Kromě dalších lůžek se zde vystavělo také rozsáhlé zázemí, včetně prádelny, jídelny, vlastní elektrárny nebo rozlehlých skladů léků a potravin. Během druhé světové války byl areál opět využíván jako lazaret pro vojáky, přičemž zde měly podle některých zpráv probíhat i nelidské pokusy na pacientech a zajatcích.
Tisíce mrtvých
Jisté je, že zde zemřely stovky a tisíce pacientů. Přesná čísla byste hledali marně, ale vzhledem k závažným válečným zraněním a vysoké úmrtnosti tuberkulózou nakažených je jasné, že to rozhodně nebyly malé počty. Zanechala smrt tolika lidí na místě nějakou zvláštní energetickou stopu, která vede k prapodivným a paranormálním zážitkům?
Po roce 1945 se areál stal oficiální nemocnicí sovětské Rudé armády. Pod taktovkou Rusů bylo sanatorium řízeno až do počátku 90. let minulého století, kdy došlo ke sjednocení rozděleného Německa. Za tehdejší politicky neklidné situace se do sanatoria uchýlil také bývalý vlivný německý komunistický politik – generální tajemník strany Erich Honecker, odkud pak v roce 1991 uprchl do Sovětského svazu, ale krátce na to byl vydán zpět do své vlasti.
Brutální vraždy
Místní tragickou historii však dokreslují i další příběhy, které se staly v bezprostředním okolí. Nedaleko sanatoria byla brutálně zavražděna mladá žena, kterou v lese uškrtil šílený sériový vrah Wolfgang Schmidt. Německý maniak nejdříve vytáhnul z kočárku jejího syna – malého chlapce Stanislava a rozbil mu hlavičku o kořen stromu. Následně se vrhnul na jeho matku, manželku vedoucího lékaře z nedaleké nemocnice Tamaru P., které do úst nacpal její vlastní spodní prádlo, a následně ji udusil.
Nebyla to však jeho poslední oběť. Psychopat známý také jako Bestie z Beelitzu zavraždil v Braniborsku mezi 24. říjnem 1989 a 6. dubnem 1991 jedno dítě, pět žen a jednu ženu vážně zranil. Psychopat byl naštěstí 1. srpna 1991 dopaden německou policií poté, co se pokusil napadnout dvě mladé běžkyně. Jenže ve vězení strávil jen patnáct let a dnes žije v Německu na svobodě, přeoperovaný na ženu.
Nejedná se však o jediný případ tragédie na místě sanatoria. Když po roce 1995 začal areál pustnou, stal se doslova lákadlem pro různé okultní skupiny, satanisty i podivná individua. K nim patřil i německý fotograf a sadistický vrah Michael F., který sem v červenci 2008 zavedl modelku Anju P. kterou zde brutálně zavraždil a její mrtvolu zneuctil. I tento vrah byl dopaden, ale jisté je, že místo je prosyceno utrpením, smrtí a neštěstím. Návštěvu lze tedy doporučit skutečně jen silným povahám, ale možná nejlepší bude ji pro jistotu úplně vynechat.
Co uvádí k německému sanatoriu, které budí pozornost dodnes veřejné zdroje…
„Dělnické plicní sanatorium Beelitz-Heilstätten, postavené v letech 1898 až 1930 Berlínským státním pojišťovacím ústavem, je jedním z největších nemocničních komplexů v oblasti Berlína. Jedná se o památkově chráněný soubor 60 budov na celkové ploše cca 200 hektarů,“ uvádí veřejné zdroje wikipedia.
Ve dvou oblastech severozápadně od železniční trati Berlín–Dessau byla zřízena sanatoria primárně pro léčbu neinfekčních onemocnění a ve dvou oblastech jihovýchodně od železniční trati sanatoria pro léčbu neinfekčních onemocnění. Oblasti byly rozděleny podle pohlaví: ženská sanatoria a sanatoria na jihozápad od polní cesty a mužská sanatoria a sanatoria na severovýchod. Stejně tak tovární budovy, v nichž byly zaměstnány převážně ženy, byly jihozápadně od polní cesty a budovy, v nichž byli zaměstnáni převážně muži, severovýchodně od ní.
První stavební fáze probíhala v letech 1898 až 1902 pod vedením architektů Heina Schmiedena a Julia Boethkeho (1864-1917). Ve druhé fázi výstavby v letech 1908 až 1910 byl počet lůžek zvýšen z 600 na 1200. Architektem byl Fritz Schulz, který byl také zodpovědný za třetí stavební fázi v letech 1926 až 1930.
Jejich parky vytvořil ředitel zahradnictví Karl Koopmann, pod kterým Harry Maasz pracoval v letech 1903 až 1904.
Tepelná elektrárna patřící k sanatoriu (architekti: Schmieden a Boethke, technické vybavení: Paul Stanke) byla provozována již v roce 1903 s kombinovanou výrobou elektřiny a tepla a je dnes technickou památkou. Plášť budovy jižní výtopny se zachovalou strojovnou a vodárenskou věží byl vlastníkem, okresem Postupim-Mittelmark, rozsáhle zrekonstruován z prostředků EU. Od roku 2020 probíhají přestavby na energetické centrum nových městských struktur.
Během první a druhé světové války sloužilo sanatorium Beelitz jako vojenská nemocnice a sanatorium pro nemocné a raněné vojáky. Mezi přibližně 17 500 rekonvalescenty, kteří byli v Beelitzu ubytováni v letech 1914 až 1918, byli desátník Adolf Hitler (9. října až 4. prosince 1916) a Karl Neufeld.
„V letech 1942-1944 byla jižně od ženského sanatoria postavena alternativní nemocnice pro Postupim podle plánů architekta Egona Eiermanna, která však v této funkci nebyla využita. Tato sloužila od roku 1953 do roku 1998 jako odborná klinika pro plicní choroby a tuberkulózu. Od roku 2014 zde sídlí společnost Kliniken Beelitz GmbH, která zde provozuje neurologickou specializovanou nemocnici pro pohybové poruchy/Parkinsona. Je zde také pečovatelský dům a akademie pro pečovatelské profese,“ píše wikipedia.
Během bitvy o Berlín v roce 1945 bylo vojáky 12. armády Wehrmachtu evakuováno kolem 3 000 raněných a personál sanatoria Beelitz do oblastí dále na západ.
Po skončení druhé světové války, kdy byla sanatoria v některých případech vážně poškozena, převzala areál v roce 1945 Rudá armáda. Sanatorium sloužilo jako největší vojenská nemocnice sovětské/ruské armády v zahraničí až do roku 1994. Bylo to také místo pobytu Ericha Honeckera, který trpěl rakovinou jater, od prosince 1990, než byl s manželkou Margot 13. března 1991 převezen do Moskvy.
Některé budovy jsou nyní zrekonstruovány a doplněny o nové budovy. Byla zřízena neurologická rehabilitační ambulance, odborná nemocnice Parkinson a rehabilitační ambulance pro děti. Část u vlakového nádraží byla zastavěna rodinnými domy.
V důsledku insolvence vlastníka v roce 2001 došlo k dlouhodobému zastavení dalšího rozvoje území. Z velké části se také upustilo od obnovy památkové hmoty. Velká část objektu, který stojí za vidění, chátrala a byla těžce poškozena vandalismem a krádežemi materiálu.
Po letech odstávky a dalšího chátrání se věřitelským bankám v březnu 2008 podařilo pro areál najít kupce, ale až po opakovaném prodeji soukromým iniciátorům bylo v roce 2015 zahájeno postupné zajišťování, rekonstrukce a nové využití velké části budovy. . . V současné době probíhají plány na opětovné využití v původním smyslu pro zdraví a život. Za tímto účelem byly lesní plochy a stavební plochy prodány samostatně.
Je Branišovský les bránou do jiné dimenze? aneb místo, kde se zachvěje vaše nitro
11. září 2015 byla na místě bývalého ženského plicního sanatoria otevřena první stezka korunami stromů v Braniborsku.
„Je dlouhá 320 metrů, vysoký až 23 metrů a překračuje stromy porostlé ruiny budovy B IV, která vyhořela v roce 1945 – říkalo se jí také „Das Alpenhaus“. Přístup je ve výšce 21,6 metru ze třetí plošiny 40,5 metru vysoké vyhlídkové věže, jejíž vrcholová plošina je ve výšce 36 metrů. Druhý vchod se nachází vedle Alpenhaus. Bezbariérový přístup na cestu je z věže s výtahem. Existují plány na rozšíření cesty i na pěší túru,“ dodává veřejný zdroj wikipedia.
