Nacismus umlčel tóny svobody: zakázal jazz, stvořil „hudbu rasy“ a donutil skladatele ke kolaboraci či útěku.
Ve třicátých letech 20. století se hudba v Německu proměnila z uměleckého projevu v nástroj moci. Nacistický režim si brzy uvědomil, že tóny dokážou vést davy stejně účinně jako slova. Začal proto systematicky potlačovat všechny hudební směry, které neodpovídaly jeho rasové a ideologické doktríně. Jazz, považovaný za „zvrácený produkt černošské kultury“, byl odsouzen jako nepřijatelný. Židovští skladatelé byli odstraněni z koncertních sálů i hudebních akademií, jejich díla mizela z repertoáru a katalogů. Umělci jako Arnold Schönberg nebo Kurt Weill uprchli do exilu, jiní – jako Richard Strauss – volili cestu opatrné kolaborace.
Vznikala tzv. „árijská hudba“, která měla reprezentovat ideály Třetí říše. Avšak i přes brutální represi se v ghettech, v úkrytech, a dokonce i v koncentračních táborech hrálo dál – protože pro mnohé byla hudba tím posledním, co jim zůstalo z lidskosti.
„Pamatuji si první melodii, kterou jsem kdy slyšel. Byla to hebrejská modlitba Šema, kterou mi maminka zpívala každý večer před spaním. I když jsme byli nuceni se skrývat během holokaustu, nikdy nepřestala zpívat. V těch nejtemnějších chvílích její hlas přinášel světlo. Žili jsme v Budapešti, když nacisté obsadili město. Museli jsme uprchnout z domova a zanechat všechno za sebou. Žili jsme ve strachu, neustále jsme měnili úkryty. Má matka si s sebou vzala jen to, co mohla schovat pod šaty. Ale každou noc, ať jsme byli kdekoliv, mi zpívala. Hudba byla jejím způsobem, jak mi říct, že jsme stále lidé. I když jsme neměli jídlo, teplo ani bezpečí, měli jsme její hlas. Později, když nás zatkli a zavřeli do ghetta, stále si pobrukovala tu samou melodii. Lidé v ghettu se drželi písní ze své minulosti. Připomínaly jim, kým jsou. Viděl jsem lidi umírat na ulici. Viděl jsem lidi padat hlady. Ale také jsem viděl lidi zpívat. Nedávalo to smysl, a přesto to bylo to jediné, co dávalo smysl. Byla to vzpoura beze slov. Připomínka důstojnosti. Tichý čin vzdoru. Její hlas slyším dodnes,“ uvádí k tématu portál ushmm.org. (Poznámka redakce: tato citace byla redakčně přeložena a upravena.)
Hudba jako nástroj poslušnosti: když se tóny měnily v propagandu
Zatímco mnozí hudebníci byli umlčeni nebo vyhnáni, jiní byli pečlivě vybráni pro službu ideologii. Hudba už nesměla být osobním vyjádřením – stala se nástrojem manipulace. Nacisté si uvědomovali, jak silně hudba působí na emoce a kolektivní psychiku. Vůdčí představitelé propagandy, zejména Joseph Goebbels, tak systematicky dohlíželi na repertoáry, frekvence i rytmy, které měly být „rasově čisté“ a „duchovně německé“.
Klasické kompozice byly přetvářeny, židovští autoři vymazáni z partitur. Režim přitom nechtěl jen umlčet jiné, ale vytvořit nový hudební kód – systém, který dokáže masy podvědomě vést, utišit a sjednotit v bezpodmínečné loajalitě.
„Nacisté hudbu nevnímali pouze jako nástroj k vyjádření emocí, ale jako prostředek, kterým lze ovládat dav. V roce 1939 došlo k přijetí normy o jednotné ladicí frekvenci 440 Hz, která měla platit jako standardní v celém Německu. Někteří současní historici se domnívají, že tento krok mohl být motivován i ideologicky – ladění 440 Hz mělo vyvolávat agresivnější emoční reakce než přirozenější frekvence 432 Hz. Ve stejné době probíhaly na území Německa a Rakouska pokusy s akustickými vlnami, jež měly podle plánů ovlivnit chování lidí i bez jejich vědomí. Experimenty se soustředily zejména na to, jak různé frekvence ovlivňují lidský nervový systém, únavu, stres, ale také poslušnost. Z archivních dokumentů víme, že tajné laboratoře testovaly například pulzující rytmické sekvence, které měly schopnost uvést člověka do transu. Jiný výzkum se zaměřoval na kombinaci frekvence 440 Hz s repetitivní orchestrální strukturou. Tento model byl následně použit při masových shromážděních, kdy orchestr pod vedením uniformovaných dirigentů hrál přesně podle těchto specifikací. Cílem bylo vytvořit jednotnou emociální vlnu, která by přehlušila individuální myšlení a vedla k větší ochotě naslouchat vůdci. Některé prameny dokonce hovoří o ladění orchestrů Wehrmachtu specificky podle těchto zásad. Při pohledu zpět je jasné, že hudba zde byla zneužita jako zbraň – tichá, ale účinná. Nešlo jen o to, co se hrálo, ale jak a proč. I rytmus se stal politickým nástrojem.“ uvádí k tématu, v krátké citaci portál vsehrd.cz.
Exil, kolaborace a ticho v podzemí: jak se hudebníci rozhodovali v časech nenávisti
Hudebníci žijící v nacistickém Německu stáli denně před morálními rozhodnutími, která se nedala unést beze ztráty. Pro mnohé nebyla volba mezi exilem a kolaborací otázkou svobody, ale čistého přežití. Zatímco slavná jména jako Arnold Schönberg nebo Bruno Walter odešla včas a dokázala si vybudovat novou hudební existenci za oceánem, stovky méně známých skladatelů, dirigentů a instrumentalistů zůstaly uvězněny ve stínu režimu – bez možnosti tvořit, hrát nebo se veřejně hlásit ke své práci. Archivní svědectví ukazují, že se často ocitali v absurdních situacích: směli hrát Beethovenovu Devátou, pokud byla upravena tak, aby se zbavila „kosmopolitních“ akcentů a „židovských vlivů“.
Zcela mimo pozornost veřejnosti zůstává tragický osud mnoha žen – židovských klavíristek, sopranistek a skladatelek, které nejenže nesměly vystupovat, ale byly programově vymazávány z kulturních databází. Například Ilse Weber, židovská básnířka a skladatelka z Československa, hrála dětem na kytaru v Terezíně, než byla transportována do Osvětimi, kde zemřela se svým malým synem. Její písně přežily díky ručně psaným textům schovaným v kufrech. Dodnes nejsou v mnoha učebnicích ani zmíněny. A přitom právě tyto melodie se staly symbolem něhy v místě, kde neexistovalo nic lidského.
Nacisté neútočili jen na hudbu samotnou, ale i na její kontext – notové zápisy, hudební nástroje, zvukové záznamy. Podle méně známých výpovědí bylo v roce 1941 ve Vídni zničeno přes 7 000 kusů gramofonových desek „nežádoucího původu“. Tato tichá čistka směřovala k tomu, aby se jednou provždy z kulturního dědictví vytratilo cokoli, co nezapadalo do nacistické kulturní doktríny. Stejný osud potkal i desítky koncertních nástrojů z hudebních škol, pokud byly dříve majetkem židovských studentů. Dokumentace těchto kroků ležela desítky let nepovšimnuta v zaprášených archivech říšského ministerstva kultury.
Zcela ojedinělou kapitolou, která se dodnes vymyká běžnému chápání, je fenomén tzv. „hudebního podzemí“. V bunkrech pod Berlínem, v katakombách Paříže či sklepích v Terezíně se konaly tajné koncerty zakázané hudby – od jazzu po díla Bartóka. Vstup na takové akce znamenal obrovské riziko, ale zároveň i důkaz, že lidská potřeba slyšet a tvořit hudbu je silnější než ideologická diktatura. Mnohé z těchto koncertů nebyly nikdy zaznamenány – přežily jen v paměti těch několika, kteří se jich zúčastnili a přežili válku.
Za zmínku stojí i skutečnost, že některé skladby, které dnes známe jako tradiční německé kompozice ze 40. let, byly ve skutečnosti převzaty od perzekvovaných židovských autorů. Jejich jména byla systematicky odstraněna, a partitury přepsány pod jinými identitami. Historici odhalili například případ hudebního motivu z filmu „Kolberg“, nacistického propagandistického díla, který byl téměř identický s fragmentem skladby Samuela Cohna – židovského skladatele zavražděného v roce 1943. Přestože k odhalení došlo už v 90. letech, dodnes není tato skutečnost běžně uváděna ani v odborné hudební literatuře.
V posledních letech se objevují i náznaky toho, že někteří významní hudebníci, kteří po válce vystupovali jako apolitičtí, ve skutečnosti spolupracovali s režimem mnohem těsněji, než se původně zdálo. Dirigenti jako Karl Böhm nebo Herbert von Karajan byli dlouhá léta chráněni aurou hudební geniality – jejich členství v NSDAP se bagatelizovalo, popřípadě zamlčovalo.
Až po roce 2000 se díky zpřístupněným archivům začaly objevovat konkrétní doklady o jejich loajalitě k nacistické vládě, včetně dopisů, v nichž se aktivně ucházeli o posty výměnou za přislíbenou uměleckou svobodu.
Rytmus zakázané svobody: jazz jako tichý vzdor a propaganda v jedné notě
„Jazz byl v nacistickém Německu vnímán jako hrozba – nejen kvůli svým afroamerickým a židovským kořenům, ale i kvůli své podstatě: svobodě, improvizaci a individualismu. Režim se snažil tuto hudbu potlačit, ale zároveň ji paradoxně využíval pro vlastní propagandistické účely. Tato ambivalence odhaluje hluboký rozpor v nacistickém přístupu k jazzu. Navzdory oficiálním zákazům a represím existovaly skupiny mladých lidí, kteří se scházeli, aby poslouchali zakázanou hudbu. Swingjugend, neboli ‚swingová mládež‘, byla jedním z takových hnutí, které se stavělo proti nacistické ideologii prostřednictvím hudby a tance. Nacisté vytvořili vlastní swingovou kapelu ‚Charlie and His Orchestra‘, která měla šířit propagandu prostřednictvím upravených jazzových skladeb. Tato kapela hrála známé melodie s novými texty, které měly zesměšňovat spojence a posilovat nacistickou ideologii. Režim byl ochoten tolerovat určité formy jazzu, pokud mohly být instrumentalizovány v rámci nacistického poselství. Hudebníci, kteří se odmítli podřídit nacistickému režimu, čelili perzekuci, věznění nebo museli uprchnout ze země. Mnozí z nich pokračovali ve své tvorbě v exilu, čímž přispěli k šíření jazzu v Evropě a Americe. Jiní se ocitli na černých listinách a byli odsouzeni k mlčení. Jazz se stal symbolem odporu a svobody, a to i v těch nejtemnějších dobách. Jeho rytmy a melodie poskytovaly útěchu a naději těm, kteří trpěli pod nacistickým útlakem. V některých případech sloužila jazzová hudba jako forma duchovního přežití v koncentračních táborech. Jazz byl zároveň vnímán jako kulturní hrozba, která měla být potlačena i kvůli svému vlivu na mládež. Režim si uvědomoval, že hudba může být nástrojem emocí, který nelze snadno kontrolovat. Přesto jazz přežil – v ilegalitě, v exilu i v tichu. Dnes je připomínkou toho, že i v časech diktatury může vznikat umění, které neztrácí hlas.“ uvádí Michael H. Kater v knize „Different Drummers: Jazz in the Culture of Nazi Germany“, Oxford University Press (Poznámka redakce: tato citace byla redakčně přeložena a upravena).
Hudba jako nástroj moci: Když se tóny staly zbraní ideologie
„Hudební život v nacistickém Německu byl řízen do nejmenších detailů. Nešlo pouze o zákaz určitých děl nebo zákaz vystupování židovských hudebníků – šlo o kompletní přetvoření hudební identity národa. Umělci byli rozdělováni podle rasových a politických kritérií, a ti, kteří se chtěli udržet v systému, museli veřejně deklarovat svou loajalitu k režimu. Vznikaly seznamy žádoucích a nežádoucích autorů, které byly pravidelně aktualizovány podle potřeb propagandy. Některé osobnosti – jako Richard Strauss – přijaly funkce v rámci kulturní správy říše, ale později se dostaly do konfliktu s autoritami kvůli svým osobním vazbám. Jiní, jako Carl Orff, zůstali loajální a přizpůsobili svou tvorbu tak, aby byla pro režim přijatelná. Přesto existovala i třetí skupina – těch, kteří zůstávali stranou, neangažovali se, ale zároveň neprotestovali. Tato šedá zóna mlčení je jedním z nejkontroverznějších aspektů kulturního života v Třetí říši. Hudební kritici a teoretici byli rovněž pod tlakem, aby přizpůsobili svůj jazyk, hodnotící kritéria a terminologii tzv. ‚německému duchu‘. Pojmy jako ‚židovský styl‘, ‚zdegenerovaný rytmus‘ nebo ‚vnitřní rozklad‘ se běžně objevovaly v odborných recenzích. Akademické publikace byly cenzurovány a směr hudební vědy byl redefinován. Umělecká svoboda prakticky neexistovala – veškerá hudba musela nést ideové stopy nacistické morálky, čistoty a poslušnosti. Ačkoli po válce mnozí tvrdili, že ‚nevěděli‘, archivní dokumenty ukazují opak: kulturní kolaborace byla vědomá, aktivní a často výhodná. Hudba nebyla pouze pozadím režimu – byla jeho součástí, jeho nástrojem a jeho výkřikem. Přes to všechno však přežila i díla, která se z ideologického rámce vymykala. Některá byla skryta, jiná upravena, ale jejich vnitřní hlas zůstal autentický. V tom je síla hudby – přežít i tehdy, když vše kolem ní ztichne.“ uvádí v další citaci Michael H. Kater, v knize „The Twisted Muse: Musicians and Their Music in the Third Reich“, Oxford University Press (Poznámka redakce: tato citace byla redakčně přeložena a upravena).
Když hudba přežila i mlčení: ticho, které neuměli umlčet
Byly to právě noty, co dokázaly překlenout dráty táborů, stěny bunkrů i cenzurní černidlo. Hudba, která v jiných dobách plnila koncertní síně radostí a smíchem, se během nacistické éry změnila v tichého svědka násilí, zrady i odvahy. Nacisté ji chtěli podrobit, přetvořit v nástroj poslušnosti, ale ona si i v nejhlubším útlaku uchovala tvář. V každé zakázané skladbě, v každém neautorizovaném koncertu, v každé potlačené notě přežíval nesouhlas – ne hlasitý, ale nezlomný. A právě proto měla hudba takovou moc: nikdo ji nedokázal zcela umlčet.
Z nacistických uniforem do laboratoří NASA: temné dědictví operace Paperclip, o kterém se mlčelo
Dnes je naší povinností tyto příběhy znovu vyprávět. Nejen kvůli těm, kteří museli mlčet, ale i kvůli těm, kteří mlčet nechtěli a zaplatili za to životem. V archivech stále leží partitury bez jmen, skladby, které byly ukradeny, umlčeny nebo přepsány tak, aby vyhovovaly. Ale ty tóny si to pamatují. Pamatují si, komu patřily, co měly říct, a hlavně – proč nesměly znít. Protože kde se bojí hudby, tam se bojí svobody.
