Nelehká doba bývalého komunistického režimu v Československu zanechala na mnoha lidech doživotní trauma.
O tom, že soudruzi se s nikým moc lidově řečeno nepárali bylo řečeno již mnoho, nicméně málo kdo dnes ví, jak fungovali tzv. trestanecké pracovní tábory při československých uranových dolech a co se stalo s lidmi, které bývalý režim do těchto táborů poslal za různé delikty, které proti režimu spáchali. Do těchto pracovních táborů se nedostávali jen odsouzení vězni, které spáchali klasické trestné činy, ale například lidé, kteří se nějakým způsobem chtěli postavit bývalému komunistickému režimu. Samozřejmě pak i lidé, kteří chtěli v té době nezákonně opustit Československo dostat se přes státní hranice do Rakouska či „západního“ Německa. S takovými lidmi nejednal režim „v rukavičkách.“
Skutečnost je taková, že mnoho lidí dnes především starší generace, která komunistický režim pamatuje toto jednání nemůže dodnes soudruhům odpustit, a samozřejmě právem.
Názor
Nicméně by bylo dobré také zmínit skutečnost, že lidem, kteří v době komunismu, a za éry bývalého KSČ páchali tyto „zvěrstva“ na lidech je dnes – pokud vůbec ještě jsou na živu okolo 80let věku a faktem také je skutečnost, že novodobá politická strana KSČM nemá nic společného s tím, co se v republice dělo v 60,70 či 80letech. Novou KSČM dnes řečí a řídí především mladí lidi. Je tedy nesmyslné spojovat je s bývalou KSČ.
Trestanecké pracovní tábory při československých uranových dolech
Trestanecké pracovní tábory při jednotlivých závodech národního podniku Jáchymovské doly, fungovaly na území bývalého Československa mezi roky 1949 až 1961. „Jednalo se celkem o 18 vězeňských zařízení táborového typu postavených v blízkosti některé z důlních uranových šachet v oblasti Jáchymova, Horního Slavkova a Příbrami. Zdejší trestanci (vězňové) byli nuceni těžit uranovou rudu pro Sovětský svaz za krajně nevyhovujících a nelidských podmínek, které zvláště v letech 1950–1953 hrubě překračovaly i hranice tehdejší komunistické zákonnosti. V letech 1949 až 1954 byly tyto tábory oficiálně označovány jako trestanecké pracovní tábory, respektive pracovní útvary vězňů, od roku 1954 jako nápravně pracovní tábory. Celkově těmito tábory prošlo přibližně 65 000 trestanců, z nich asi polovinu tvořili političtí vězňové,“ uvádí k tématu veřejný zdroj wikipedie.
Brána tábora Vojna. Zdroj: che / CC BY-SA 2.5
Účel uranových táborů
Se vznikem poválečného bipolárního světa se objevilo reálné riziko možného nového vojenského konfliktu mezi Sovětským svazem a Spojenými státy. Zatímco USA od roku 1945 disponovaly jaderným arzenálem, SSSR nikoli. Stalinova komunistická diktatura proto potřebovala v co nejkratším čase získat maximum uranu k výrobě vlastní atomové zbraně. Jediné otevřené zdroje, dostupné pro SSSR, se nalézaly v Krušnohoří. Hned po válce proto Sověti udělali maximum pro jejich ovládnutí.
„Na podkladě tajné československo-sovětské smlouvy z listopadu 1945 vznikl národní podnik Jáchymovské doly, jehož úkolem bylo zajistit těžbu uranové rudy v takovém rozsahu, jaký československé straně ukládala sjednaná smlouva. Početní stav civilních horníků, zlákaných do uranových dolů z různých oblastí Československa, nebyl dostačující. Za účelem zrychlení a zvýšení dodávek bylo proto do těžby nasazeno několik set tuzemských etnických Němců, vyjmutých za tím účelem z plánovaného odsunu. Souběžně s tím byli do těžby uranové rudy zapojeni i němečtí váleční zajatci, transportovaní na československé území především ze Sovětského svazu a z Německa. Od roku 1949 se tato rozmanitá skupina nesvobodných pracovních sil při Jáchymovských dolech dále rozrostla o chovance z táborů nucených prací a především o soudně trestané vězně kriminální, retribuční a politické,“ píše wikipedie.
„Organizaci důlní činnosti zajišťoval národní podnik Jáchymovské doly, formálně řízený tuzemskými báňskými orgány, v praxi však plně podléhající vlivu politických nařízení nejvyšších komunistických představitelů. Klíčovým účelem podniku bylo bez ohledu na okolnosti vytěžit maximum uranové rudy za co nejkratší dobu. Veškerá strategická rozhodnutí prováděla Stálá smíšená československo-sovětská komise v Praze, nikoli důlní podnik. Úkolem jáchymovského podniku a jemu podřízených důlních pracovišť měla být organizace práce, zajištění nezbytného vybavení a výstroje, v čemž ale po mnoho let selhával. Odnášeli to civilní horníci a dvojnásob samozřejmě trestanci,“ dodává veřejný zdroj.
Podnik Jáchymovské doly byl také vlastníkem táborových areálů a byl zodpovědný za jejich budování a provozuschopnost. Podnik se tak přímo i nepřímo podílel na represi trestanců vytěžovaných uranovým průmyslem
Provoz trestaneckých táborů
„Každý trestanecký tábor byl samostatnou provozní jednotkou. Formálním představitelem každého táborového zařízení byl náčelník tábora – příslušník vězeňské stráže, od roku 1951 příslušník SNB Jeřáb. Disponoval pravomocemi na úrovni ředitele běžné pevné věznice. Zodpovídal se pouze centrální správě táborů. Tým jeho podřízených tvořili osvětový referent, strážmistr pro zásobování a skupina řadových příslušníků táborové ostrahy. Významnou roli v každodenním chodu tábora měla tzv. samospráva vězňů, tedy skupina elitních vězňů pověřených organizačními pravomocemi nad ostatními trestanci a často jich také zneužívající,“ píše k provozu tzv. trestaneckých táborů Wikipedia.
Každý tábor byl oplocen vysokým dvojitým oplocením z ostnatého drátu. Táborový areál byl nepřetržitě střežen z několika vysokých strážných věží (tzv. špačkárny). Uvnitř tábora stál velitelský barák s kancelářemi a světnicemi táborové samosprávy, dále ubikace pro vězně, kuchyň, prádelna, sklady (potravin, topiva apod.), kantýna, převýchovný barák (tzv. kulturní barák), prádelna, trestní barák a tvrdá korekce (samovazba).
Interiér ubikací v trestním táboře v době komunismu. Zdroj: Jiří Paclík at cs.wikipedia (volné dílo)
Asi polovinu trestanců v tuzemských uranových táborech tvořili političtí vězňové různého druhu. Právě domnělí či skuteční oponenti komunistického režimu trpěli v táborech nejvíce. Trestanecké tábory byly proslulé hrubými nezákonnostmi, které překračovaly i tehdejší komunistické právo. Tyto nezákonnosti byly primárně nasměrovány na třídní nepřátele režimu, nikoli na zloděje a vrahy, kteří tvořili druhou velkou táborovou komunitu a byli vedením táborů paradoxně považováni za nejdůvěryhodnější vězně. Až do roku 1955 existovala v táborech ještě třetí skupina vězňů, odsouzených v rámci poválečné retribuce. Ani tuto skupinu trestanců nelze paušalizovat.
Podzemní korekce v táboře Vojna. Zdroj: che / CC BY-SA 2.5
Většinu táborových baráků tvořily chatrné dřevěné stavby. Ubikace nebyly zapuštěny do země, ale stály na nízkých sloupcích, aby se eliminovalo riziko podkopu a pokusu o útěk. V běžném obytném baráku bylo deset až dvanáct světnic, ve kterých bydlelo v průměru dvacet až třicet trestanců. Osazenstvo baráku spalo na palandách. Kromě postele směl mít každý trestanec ještě kartonovou krabici, ve které měl několik svých osobních věcí. V centru každé místnosti byl umístěn stůl, u kterého během dne sedávali trestanci, přidělení na noční směnu. V každé světnici stála kamna, která se ale používala jen v zimním období a pouze ve dne. V noci bylo zakázáno topit z obav možného požáru. Trestanci navíc dostávali jen omezený příděl topiva, který jim často nestačil ani během dne. Od podzimu do jara nedokázaly chatrné ubikace udržet výraznější teplo.
„Trestanci byli v uranových dolech zaměstnáni na dvě, respektive tři směny. Na pracovišti se běžně dostávali do kontaktu s civilními horníky, kteří jim přidělovali práci. Civilisté byli sice před komunikací s trestanci varováni. Většina horníků však měla ke komunistickému systému ambivalentní vztah a běžně porušovala jak bezpečnostní, tak i státně-bezpečnostní předpisy. Někteří civilisté se podíleli na šikanování trestanců, jiní naopak pochopili, že je zde vedle vrahů a násilníků i mnoho vězňů politických, a snažili se jim pomáhat,“ doplňuje zdroj wikipedia.
