Podnikání není pro každého. To už věděl slavný Seneca! Který dokonce říkal, že je pro docela malou skupinu lidí. Mnoho z nás má svou vášeň či talent. Podnikání ale není vždy tím správným a už vůbec ne jediným způsobem, jak ji rozvinout a jak dosáhnout uspokojení v oblasti, kterou milujeme, jenž je nám blízká a se kterou chceme a v těch šťastnějších případech i spojíme svůj život. Mám na mysli podnikání ve smyslu založení a vedení podniku či vlastní značky, ať už je to pekárna, výroba dětského oblečení, nový obchod, či vlastní reklamní studio.
Z podnikání se dělá jakási meta, svatý grál a cesta otevřená všem. Je často vnímáno jako „lepší“ alternativa k zaměstnání. Určitě znáte hesla typu „Pracuj na splnění svých snů, nebo budeš pracovat na splnění snu někoho jiného“, která Vám mají dodat odvahu. Z časopisů se na nás usmívají úspěšní podnikatelé, jsou nám nabízeny workshopy, e-booky a rady, jak rychle začít. Nic proti tomu, rád si přečtu o příbězích ostatních a upřímně fandím každému poctivému projektu. Mnohdy se ale vytrácí otázka, když s podnikatelským záměrem začít, tak zda a proč vůbec.Kde je onen motivační faktor? Podcenění této klíčové otázky totiž vede ke konci většiny podnikatelských záměrů již první rok. Tato krutá realita není na první pohled zjevná, neboť většinou vidíme jen ty, kteří zůstávají a jsou úspěšní. Často totiž máme zkreslenou představu o tom, co vlastně podnikatel dělá, či by dělat měl a jaký by měl být a co se musí naučit, aby uspěl. A tak někdy podnikatelsky „hledáme jahody v zimě“ a mrháme svým životem.
Jsou lidé, kteří se rozhodnou postavit na vlastní nohy ve fázi jakéhosi „podnikatelského záchvatu“. Prostě do toho skočí rovnýma nohama poté, co pohár jejich trpělivosti v nějaké korporátní firmě přeteče. To je samo o sobě projevem odvahy, což se v podnikání hodí. Typickým příkladem je známý český podnikatel Václav Klement. Příběh tohoto zakladatele automobilového průmyslu u nás je zároveň jakousi podnikatelskou pohádkou o překonávání nepříznivého osudu, kdy mu v jedenácti letech zemřela maminka, čil se knihkupcem, ale díky své lásce k cyklistice a ke kolům obecně se rozhodl věnovat cyklistickým závodům a pro svůj místní cyklistický klub si objednal kolo u známé německé firmy Saidl Et. Neuman. Ta chtěla jeho zkušenosti a um využít, ale vzdorovitý Václav Klement se rozhodl místo pro německou firmu se spojit v Mladé Boleslavi se zámečníkem Václavem Laurintem. Když v roce 1885 vznikla v mladoboleslavské ulici Benátské (nyní Pražské) firma Lauřiny a Klement, ai nikdo netušil, že po problémech s odbytem svého bicyklu nazvaného Slavia, budu právě tato značka vyrábět automobily pro celou Evropu, Latinskou Ameriku Japonsko či Austrálii.
Ostatně i velký konkurent řady strojírenských podniků Emil Škoda měl být dle tatínkova přání lékařem, ale nakonec se vzdorovitě stal jedním z průkopníků průmyslu v českých zemích. Přitom na začátku měl malou, sice dobře zavedenou strojírnu jen s několika zaměstnanci. Emil Škoda potom, co vystudoval strojírenství, nastoupil jako vrchní inženýr v továrně hraběte Valdštejna, která zaměstnávala jen třicet lidí, ale zatímco Škoda si chtěl splnit svůj velký moderní strojírenský sen, Valdštejnovi se do modernizace moc nechtělo. I proto si Emil Škoda vypůjčil peníze od rodiny i známých. Podle několika zdrojů půjčila rodina Emilu Škodovi dohromady až milión zlatých, aby mohl od hraběte Valdštejna zakoupit strojírenský podnik. Emil Škoda trávil ve svých strojírnách dny i noci a platilo pro něj heslo, že nic není nemožné. Zemřel krátce poté, co ze svých Škodových závodů udělal akciovou společnost, v pouhých jednašedesáti letech.
Příběhy těchto lidí dokazují, že každý byznys potřebuje tři persony: vizionáře, manažera a technika (toto rozdělení čerpám z knihy Micheala Gerbera „E-Myth: Revisited“). Na začátku jsou často všichni tři ztělesněni v jedné osobě, jakkoli to zavání mírnou schizofrenií. Existence těchto tří elementů a jejich vyvážená interakce je však základem úspěšného byznysu.
Vizionář je ten, kdo má překvapivě jasnou vizi, jak má byznys vypadat a jakou cestou se k její realizace půjde. Tuto vizi neustále ladí a testuje a hlavně ji musí srozumitelně formulovat pro ostatní dva. Dokud to neudělá správně, nemá často ani na zmrzlinu a stresuje se, jak manažera a technika uživí. Pokud se mu podaří dostat byznys do solidní formy, ostatní mu začnou trochu závidět, že „nic nedělá, jen sní“, i když nechápou, co to obnáší psychicky zvládat rizika podnikání. Vizionář každopádně kouká minimálně pět let dopředu a z pohledu manažera i technika tak někdy z „malé pekárny dělá Alcrone“.
Manažer tuto vizi praktickými kroky dle plánu vizionáře realizuje, rozděluje práci mezi techniky a obtěžuje vizionáře tím, co je a není možné realizovat, jak rychle a za kolik. Na konci měsíce očekává od vizionáře výplatu, i když se nedaří. Když se daří, očekává vyšší výplatu, či dokonce podíl na zisku. Vizionář manažerovi často přijde jako nerealistický snílek, a technik jako neschopný pracovník. Nebo ne. Každopádně však:
Technik je ten, kdo na rozdíl od vizionáře a manažera „umí“ to, co má podnik produkovat nebo co má podnik udržet při životě, třeba počítat, vést účty, programovat, šít či vařit. Vizionář i manažer jsou na něm závislí a hrozí se dne, kdy odejde.
Tuto „schizofrenii“ třech person začínající podnikatelé někdy řeší tím, že podnikají ve dvou či více osobách s představou, že jeden bude spíše manažer a druhý spíše technik. Někdy to funguje, někdy ne. Hlavní úloha podnikatele je nakonec vždy jen jedna – tvorba vize, a tak jsou nakonec spíše v situaci, že ladí dohromady dva často rozdílné pohledy na věc, a to nemusí být jednoduché.
Typickým českým vizionářem a manažerem byl bezpochyby Tomáš Baťa. Jeho metody řízení výroby a obchodu či systém motivace pracovníků dodnes slouží jako inspirace pro majitele a manažery firem. Měl výhodu v tom, že pocházel ze ševcovské rodiny a už odmala inklinoval k rodinnému řemeslu. Důležitá pro něj byla praxe obchodního cestujícího i praxe v USA, kde se nechal najat jako dělník do závodů Henryho Forda. Tam i dle svých slov poznal, že podnikatelská cesta vede k úspěchu přes automatizaci a efektivitu. Těmito zásadami dokázal překonat i ekonomickou krizi, která se pro mnohé jeho konkurenty stala zhoubnou.
Vizionářem, technikem a vynálezcem byl zase Emil Kolben. Mezi dvěma světovými válkami vybudoval prosperující československý průmyslový závod. Jeho vynálezy, na kterých pracoval v USA spolu například s Edisonem byly srovnatelné svým významem s tím, co vymyslel František Křižík. A i když se Kolen ve vědeckém sporu o elektrický proud postavil na stranu stejnosměrného proudu spolu s Edisonem proti „střídavému proudu“ světoběžníka Tesly a tento vědecký spor prohrál, coby podnikatel se chytře v roce 1921 spojil s Českomoravskou strojírnou a vznikla slavná ČKD. Pomáhaly mu zahraniční zkušenosti a ČKD dodávala nejen lokomotivy, ale i domácí spotřebiče a celé elektrárenské komplexy. Bohužel, za jeho smutným koncem v Terezíně stál jeho židovský původ.
Mnozí z těchto podnikatelů – vizionářů začali podnikat, protože milovali technickou práci, kterou mělo jejich podnikání „produkovat“. Pokud ale technik nedokáže milovanou práci opustit a stát se hlavně vizionářem a lídrem ostatních bude v podnikání časem trpět a pravděpodobně skončí. V jeho byznysu bude persona vizionáře oslabená natolik, že se stane otrokem vlastního podnikání, nejhůře placeným zaměstnancem sama sebe. Často si takovou lekcí museli projít přední vynálezci a snílci. Jste přesto přesvědčeni, že je podnikání pro Vás? Jak asi z výše uvedeného vyplývá, umět v technickém smyslu nemusíte skoro nic. Vlastně to je často i výhoda. Vezměme si jako příklad, že chcete rozjet výrobu pyžámek Happy Angels. Zkušenost od šicího stroje nebo diplom z návrhářství se může hodit, ale podstata úspěchu to není. Hodnotnější může být praxe z oblasti Public realitions, čich na trendy a vytříbený vkus. Ale ani to není nutné, neboť to vše lze časem vhodným technikem zajistit. Pokud nemáte kapitál, pak se určitě schopnost ušít si prototyp produktu či dokonce první sérii může hodit. Jako „správný“ podnikatel byste to však měli vnímat jako přechodnou ztrátu času.
Co potřebujete nutně?
To je podnikatelská vize. Kdo, jak a z čeho bude pyžamka vyrábět; v čem budou výjimečná a odlišná od konkurence, popřípadě jakou estetikou se budou řídit; komu budou určena; kde, jak a za kolik se budou prodávat – budete je prodávat sám, přes svůj eshop, nebo budete jen výrobce. A co až z nich děti vyrostou, budete je vykupovat zpět a recyklovat? Jakými hodnotami a principy se bude výroba a prodej řídit? Trvale hledat a pilovat odpovědi na tyto otázky – to je Vaše role a dříve nebo později i skoro sto procent Vašeho času. Abyste byli schopni Happy Angel posouvat dopředu, musíte efektivně delegovat na ostatní vše, co Vám brání věnovat se těmto otázkám.
Cílem podnikatele by mělo být vytvořit na něm nezávislý, dokonale fungující „stroj“, kde každý ví, co dělá a proč. Nejen proto, abyste už nemuseli být na sto procent zapojeni do každodenního provozu, ale abyste mohli jednou odejít bez toho, aby se Váš podnik zhroutil jako domeček z karet.
Tím se oklikou dostávám k vážnému tématu konečnosti, což nás trochu paradoxně přivádí ještě jednou na samotný začátek. Všechno má totiž svůj konec, a stejně jako spisovatel musí při psaní první kapitoly vědět, jak celý příběh dopadne, tak i každý člověk by si měl nejprve ujasnit, jak má v představách dopadnout ten jeho příběh životní. Jaká je jeho životní vize. Nemá to vyznít fatálně či dramaticky, ale logicky. Je přece logické, že si člověk musí nejdřív ujasnit, co chce od života. Pak až má teprve smysl se ptát, jestli podnikání je ta správná cesta a co vlastně od podnikání chceme (včetně toho přízemního – kolik peněz nám má vydělat). A od toho se pak logicky odvíjí otázka, jestli náš podnikatelský nápad dává smysl a jestli nám umožní dosáhnout toho, čeho chceme v životě dosáhnout. Podnikání je přece vždy jen nástroj, prostředek, byť může představovat významnou část našeho životního díla.
Jistě ani Baťa, Kolben, Klement, Laurin neměli vždy jasno o tom co je baví a co chtějí dělat! Pro někoho jsou důležité peníze, pro někoho zase život v komunitě, či čas strávený s dětmi. Někdo musí sportovat či mít čas na své koníčky. Zajímavým způsobem, jak zjistit, co je pro Vás v životě důležité, je sednout si v klidu a o samotě a co nejbarvitěji si představit, co byste chtěl, aby o Vás říkali Vaši vnuci, kamarádi, kolegové, rodiče či děti – třeba až tu jednou nebudete. Jaká byla babička a co v životě vykonala? Třeba řeknou, že založila tu restauraci, kterou oni teď vedou. Nebo vařila nejlepší marmeládu a oni dodnes ten recept mají. Nebo šla do politiky a zachránila před zástavbou park. Nebo postavila místo parku obchodní dům. Překládala krásné texty z Norštiny. Hrála na piáno. Prodávala a nakupovala akcie. Měla čtyři děti a tmelila širokou rodinu. Přivazovala se před Temelínem. Pracovala jako dobrovolnice. Cestou.
Pokud dospějete k závěru, že podnikání je tou správnou cestou, přichází klíčové kroky. Zjistit, jestli Vám Váš podnikatelský nápad umožní realizovat Vaši životní vizi. Zkuste si barvitě představit výsledný stav či cíl Vašeho podnikání. To je ona podnikatelská vize, jak bude Váš byznys vypadat, až bude podle Vás hotový. Chcete mít jednu vyhlášenou restauraci a ještě v důchodu jí šéfovat nebo chcete rozjet síť deseti restaurací a do deseti let je prodat? Je tato podnikatelská vize kompatibilní s Vaší vizí životní? Umožní Vám naplnění podnikatelské vize naplnit i vizi životní? To je totiž klíčová otázka.
Vaše energie, čas a peníze jsou vzácné. A ne každý je Baťa, Kolben, Daněk, Klement, Laurin. Stojí Vám za to začít podnikat. A máte vizi? Pak Vám už chybí „maličkost“ – trocha štěstí.
Použité zdroje: History.bussines.org, bussinesinsider.com*
