Hlasování poštou není „zbraň sluníčkářů“. Bez potíží funguje i u českých sousedů

Odeslal: Ústav nezávislé žurnalistiky,.z.ú. Kategorie: Hlavní zprávy, Politika 09.11.2020 0 Komentář(ů)
Hlasování poštou není „zbraň sluníčkářů“. Bez potíží funguje i u českých sousedů
© Autorská práva: Facebook account of Václav Klaus ml.
Václav Klaus ml., ilustrační foto
Korespondenční hlasování je nástroj sluníčkářů a globalistů, tvrdí v narážce na průběh a výsledky prezidentských voleb v USA Tomio Okamura. Podle Václava Klause mladšího by volba poštou dokonce zničila český volební systém. Ve skutečnosti však korespondenční hlasování nemusí znamenat dlouhé čekání na výsledek a podporuje vyšší volební účast, ukazují zkušenosti zemí, kde se poštou volí už desítky let. Včetně sousedních států Česka.

Zatímco voliči v Česku možnost vložit svůj hlas do obálky a poslat v předstihu dlouho před volebním dnem stále nemají, Němci mohou korespondenčně hlasovat už od roku 1957. V průběhu let toho využívají stále častěji, v posledních volbách do Bundestagu před třemi lety poštou hlasovala víc než čtvrtina voličů.

Historická data z období po pádu komunismu a znovusjednocení Německa přitom ukazují velkou propast mezi novými (bývalá NDR) a starými spolkovými zeměmi. Na posttotalitním východě země se podíl korespondenčních hlasů pohyboval dlouho v jednotkách procent, v posledních letech se pomalu blíží západu Německa, stále za ním ale viditelně zaostává.

Jen v nouzi, ne z pohodlnosti

Německá zkušenost také poněkud bourá renomé korespondenčních hlasů jako „těch, které vždy škodí populistům“. Populistický tábor v Bundestagu reprezentuje strana Alternativa pro Německo, jejíž výsledky se zatím v korespondenčních hlasech (přinejmenším v parlamentních volbách) nijak výrazně neliší od výsledků z hlasovacích lístků vhozených osobně do urny.

V parlamentních volbách v roce 2017 AfD celkově získala 11,5 procenta hlasů, v klasických hlasech měla podíl 12,6 procenta a v korespondenčních 8,6 procenta (také u ostatních stran byl poměr korespondenčních hlasů k těm „normálním“ podobně vyrovnaný). Slábnul tak argument, že korespondenční hlasy AfD poškodily, protože v nich dosáhla podobně vysoko jako u uren.

Fanouškem poštovního hlasování však strana rozhodně není. Například místopředsedkyně poslanecké frakce AfD Beatrix von Storchová krátce po volbách v USA prohlásila, že by „korespondenční volbu omezila jen na ty nejnutnější případy“ a nenechávala lidem tuto možnost jen proto, že je „pohodlnější hlasovat týdny před volebním dnem“.

Raději papír a propisku

Nepřekvapí, že v Česku teď podobné výhrady zazněly z tábora, který se ke spolupráci s AfD dlouhodobě hlásí. Institut Václava Klause korespondenční volbu na čerstvém příkladu z USA zkritizoval s tím, že „znamená mimo jiné zjevné opuštění principu tajnosti voleb, který je pro jejich nespornost, a tím i demokratickou legitimitu zásadní“.

Přidal se i předseda hnutí Trikolóra Václav Klaus mladší: „Nenechme si náš volební systém zničit korespondenční volbou (tlačí TOP 09 a Piráti) a dalšími výmysly. Papír a propiska ve volební místnosti sice nejsou tolik pokrokově digitální, ale jsou spolehlivé, rychlé a lidé jim věří. Nemá smysl měnit to, co funguje!“

Šéf hnutí SPD Tomio Okamura vidí v korespondenčním hlasování „hrozbu podvodu a manipulace“. Hlas zaslaný poštou je podle Okamury „nástroj totalitářů, globalistů a sluníčkářů jak ovládnout volby, i když by lidé ve skutečnosti hlasovali proti globalistům“.

Jak se s takovým „nástrojem totalitářů“ lze popasovat a současně patřit ke světové špičce v demokratickém vládnutí, ukazuje Okamurovo oblíbené Švýcarsko, na které se lídr SPD také často odvolává – především kvůli přímé demokracii a častých referendech, jež prosazují i Okamurovci.

Ve Švýcarsku hlasuje korespondenčně 80-90 procent voličů, a to při lidových hlasováních několikrát ročně. V některých kantonech doplňuje volbu poštou i volba elektronická.

Proč to jinde jde?

Opravdu to tedy u nás „funguje“, jak tvrdí poslanec Klaus, a jinde ne?

Například Němci nebo Rakušané na své volební výsledky také nečekají dlouho, dozví se je stejně jako Češi už v den voleb. Není náhoda, že v obou případech jde o země s dobře fungující státní správou a tedy i například poštovní službou (USA vzhledem ke své velikosti i změnách v organizaci poštovního podniku krátce před volbami na tom byly výrazně hůř).

Například v Německu rychlost sčítání korespondenčních hlasů usnadňuje i pevný harmonogram. S ověřováním formálních náležitostí zaslaných hlasů, respektive čestného prohlášení a dalších podkladů od voliče, začínají sčítací komise už v 15 hodin odpoledne, tedy zpravidla tři hodiny před uzavřením volebních místností. Teprve až když skončí hlasování, začnou se spolu s ostatními hlasy sčítat i ty korespondenční, ovšem už „očištěné“ o hlasy formálně nevyhovující.

Výjimkou co do nepřehlednosti a průtahů při sčítání byly vypjaté a především extrémně těsné volby rakouského prezidenta v roce 2016. Tehdy se na sečtení hlasů a tedy na jméno nového prezidenta skutečně čekalo až do druhého dne.

I když se prezidentské volby v Rakousku tehdy nakonec musely opakovat, jak čeští odpůrci korespondenčního hlasování často připomínají, nebylo to kvůli „manipulacím“ s korespondenčními hlasy. Šlo hlavně o formální nedostatky při sčítání hlasů – například že se sčítaly předčasně nebo v neúplných volebních komisích. Nebyl to však podvod, jak naznačuje například Tomio Okamura.

Pochyby versus výhody

Je pravda, že právě například v Rakousku se může stát, že se po sečtení korespondenčních hlasů v parlamentních nebo zemských volbách ještě v nejbližších dnech po hlasování mírně změní počet mandátů pro jednotlivé strany. Například v roce 2019 ale tyto přesuny (v řádech jednotek mandátů) nic nezměnily na možných koalicích po parlamentních volbách.

I v Německu či Rakousku se s rostoucí oblibou korespondenčního hlasování objevují pochyby politologů či ústavních právníků o tom, zda je při hlasování z domova možné stoprocentně dodržet zásady tajných či přímých voleb. Zároveň ale obě země ukazují, v čem by korespondenční volba Česku pomohla, kdyby ji, alespoň v nějaké formě, zavedlo.

Především by přitáhla více Čechů k volbám. K těm parlamentním v Německu v roce 2017 přišlo 76 procent voličů, v Česku jen 60 procent. Rakousko sice loni zaznamenalo při posledních parlamentních volbách stejně „nízkou“ účast ve volebních místnostech jako Česko, s korespondenčními hlasy, kterých byl rekordní téměř milion, se ale vyšplhala na – z českého pohledu také nedostižných – 75 procent.

Vojtěch Berger

Související příspěvky

Autor článku

Ústav nezávislé žurnalistiky,.z.ú.
Ústav nezávislé žurnalistiky,.z.ú. Ústav nezávislé žurnalistiky je nezisková organizace zabývající se poskytováním informací, zpravodajstvím a žurnalistikou. Jehož články jsou publikovány na portále HlidaciPes.org

Napsat komentář