Ledová plocha, ostré nože na nohou, černý kotouč a stovky decibelů emocí. Mimozemšťan Zlgnax sleduje hokej a snaží se pochopit smysl lidské posedlosti.
Přistál jsem zrovna ve středoevropském území zvaném Česko, když moje palubní AI zachytila záhadný signál: „Góóól! Já ho miluju! To je bůh!“ Nešlo o náboženský obřad, ale o hokejový přenos. A protože můj meziplanetární kulturní výzkum zahrnuje i studium lidského šílenství, zapnul jsem obrazovku. Co jsem viděl? Ledová plocha, lidé na nožích s tyčemi v ruce a černý kotouč, za který by na mojí planetě hrozila pokuta za nelegální manipulaci s temnou hmotou. Tématu se dnes věnoval externí redaktor našeho magazínu Jiří May.
„Tohle je hra?“ zeptal jsem se. „Tohle je válka bez mrtvých!“ A přesto lidé skandovali, tleskali, pískali a do rytmu házeli kelímky.
Pravidla, která píše chaos
Prý je to jednoduché: dva týmy, každý po pěti hráčích a brankář, snaží se dostat puk do soupeřovy branky. Puk? Černý disk, který se chová jako živý. Rychlostí, obratností i tím, že vždycky skončí tam, kde ho nikdo nechce – v brance, nebo v publiku. Když se hráči navzájem srazí, je to prý „tvrdá hra“, ale když upadne rozhodčí, celý stadion tleská.
A co ty tresty? Někdo někoho praští do obličeje – dvě minuty. Někdo někomu jen ukáže střední prst – dvě minuty. Hráč omylem posune puk rukou – dvě minuty. Vesmír je chaotický, ale hokejová pravidla mu konkurují.
Fanoušci jako samostatný živočišný druh
Fanoušci. Ti jsou evolučně o krok dál. Malují si obličeje, nosí svítící paruky, přehazují si kolem krku obří šály a pak se potí v přeplněných arénách, zatímco v ruce drží pivo velikosti dětského bazénku. Křičí na rozhodčího, který je 20 metrů daleko a neumí česky ani finsky, ale to jim nebrání v tom, aby ho nazývali „slepej parchant“.
Viděl jsem člověka, který se rozplakal, protože jeho tým prohrál. A jiného, který políbil televizi, protože jeho tým vyhrál. Na mojí planetě jsme kdysi hráli hru s kvantovou koulí. Ale když se do toho zapojily emoce, polovina populace skončila v léčebně a druhá začala volit „slimejše.“
Národní hrdost v přímém přenosu
Česko. Země, kde se o hokeji učí už ve školce. Kde klukům dávají místo dudlíku hokejku a kde Jaromír Jágr je oficiálně zapsán v kronice jako „nadčlověk“. Vítězství nad Kanadou se slaví jako státní svátek, zatímco porážka s Rakouskem je považována za státní tragédii. Vláda k tomu vydává tisková prohlášení. Ano, to se opravdu stalo.
A ta hymna! „Kde domov můj“ – zpívaná se slzami v očích, při každé výhře. Na mojí planetě máme hymnu o délce 37 minut, kterou nikdo nedoposlouchal až do konce. A tak jsme si řekli, že každá výhra je oslava ticha. Češi to dělají jinak – a asi líp.
Emoce, pot a výstřiky piva
Při posledním zápase Česka se Švédskem jsem stál na Staroměstském náměstí mezi tisíci fanoušky. Někdo mi vylil pivo na přistávací oblek, někdo mi nabízel „klobásu z pravého masa“ (což doufám nebylo eufemismus), a jedna babička mi nadávala, že blokuju výhled. A pak padl gól. Zvuková vlna z výkřiku „góóól“ mi doslova smazala data z horní části mozkového disku.
Zlgnaxův mimozemský bedekr: kam lidé jezdí trpět za peníze
Ale víte co? Na chvíli jsem to pochopil. Ne rozumově – to nejde. Ale emocionálně. Ten kolektivní výkřik, slzy, objetí i ta pivo–klobása–pot–vůně. Možná že hokej není hra. Je to přímý přenos z lidské duše.
Terapie hrou
„Proč se dospělí muži honí za černým kolečkem? Protože jim to dává smysl. Protože chtějí vyhrát. Protože je to jediný okamžik v týdnu, kdy se zapomenou hádat o daních, mobilech a politice. Hokej není šílenství. Je to terapie. Hromadná. Hlučná. Mokrá. A trochu smrdí. Ale o to víc je pravdivá.“
